"The greatest danger to the State is independent intellectual criticism." - Murray N. Rothbard

Blog přemístěn

Dovoluji si Vás upozornit, že další pokračování tohoto blogu bylo přemístěno na adresu: https://www.landgraf.cz/blog/.

Děkuji za pochopení.

Categories: Nezařazené

ESLP (1976): Provádění srážek daně z mezd není zakázanou nucenou nebo povinnou prací; jedná se o součást běžných občanských povinností

Zajímavým příkladem toho, kam může zajít argumentace lidskými právy, zde konkrétně zákazem nucených prací dle čl. 4 Úmluvy, je rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. září 1976 ve věci stížnosti č. 7427/76 s názvem “Four companies v. Austria“.

V operativní části tohoto rozsudku můžeme číst:

Povinnost zaměstnavatelů srážet daň z mzdových a jiných příspěvků svým zaměstnancům není nucenou prací a nepřekračuje běžné občanské povinnosti.

T. Koopmans: Uplatňování ústavních pravidel a principů pomáhá transformovat fiskální administraci na daňové právo

contentTim Koopmans,  profesor ústavního práva a bývalý soudce Soudního dvora Evropské unie, ve své knize (Koopmans, T. (2003). Courts and Political Institutions: A Comparative View. Cambridge University Press, s. 275) uvádí, že zdanění je nejjasnější ilustrací aktivního soudního uplatnění hmotněprávních  právních standardů  v oblastech práva,  které jsou charakterizovány  administrativní diskrecí, když uvádí, že

“rozšířením ústavních pravidel a principů,  jakým je princip rovné ochrany a právní jistoty, na daňové otázky,  pomohly soudy transformovat fiskální administraci na daňové právo.”

NSS (@nssoudcz) předložil SDEU předběžnou otázku, zda je v souladu s právem EU, pokud český zákon znemožňuje snížit DPH na výstupu dle § 44 ZDPH jenom proto, že dlužník v mezidobí přestal být plátcem DPH

Budova_soudu_(rok_2007)Nejvyšší správní soud ve věci 10 Afs 71/2016-44 dne 18.1.2018 usnesením rozhodl, že položí Soudnímu dvoru Evropské unie následující dvě předběžné otázky:

1. Je možné čl. 90 odst. 2 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. L 347, 11. 12. 2006, s. 1) vykládat s ohledem na zásadu daňové neutrality a zásadu proporcionality tak, že členským státům umožňuje odchylnou úpravou stanovit takové podmínky, které pro určité případy vyloučí snížení základu daně v případě částečného nebo úplného nezaplacení ceny?

2. Je-li odpověď na otázku 1. kladná, je v rozporu se smyslem čl. 90 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. L 347, 11. 12. 2006, s. 1) taková vnitrostátní právní úprava, která znemožňuje plátci daně z přidané hodnoty provést opravu výše daně, jestliže mu vznikla povinnost přiznat daň při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci, který za plnění zaplatil jen částečně nebo vůbec a který následně přestal být plátcem daně z přidané hodnoty?

V daném případě jde konkrétně o to, že žalobkyně (a současně stěžovatelka)  vykázala přiznání DPH nadměrný odpočet.  V  předmětném zdaňovacím období  provedla opravu výše daně na výstupu podle § 44 zákona o DPH,  tedy provedla opravu výše daně u pohledávky za dlužníkem v insolvenčním řízení.  Správce daně tuto opravu (snížení) výše daně neuznal  s argumentací, že dlužník přestal být plátcem DPH (s odkazem na § 44/3 zákona o DPH). Žalobkyně (stěžovatelka) tvrdí, že tato podmínka je v rozporu s právem EU.

 

NSS: Pokud se podá datovou schránkou dokument elektronicky podepsaný, je pro určení osoby, která koná úkon, rozhodující tento elektronický podpis, a nikoli vlastník odesílající datové schránky

I. Bylo-li podání v elektronické podobě opatřeno uznávaným elektronickým podpisem (§ 6 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 297/2016 Sb. o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, § 11 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu), nepoužije se tzv. fikce podpisu podle § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, i když bylo učiněno prostřednictvím datové schránky.
II. Pokud návrh v soudním řízení správním učiní určitá osoba za účastníka řízení jako jeho zástupce, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna, a ani na případnou výzvu není tato vada odstraněna, je namístě návrh odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť se jedná o nesplnění jiných podmínek řízení [nikoliv o návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].

 

Z textu odůvodnění:

Podatel se při podání návrhu dovolával § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, podle něhož platí: „Úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky, má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.“ Jedná se tedy o tzv. fikci podpisu. Ta se však uplatní pouze tehdy, kdy samotný úkon není elektronicky podepsán, neboť fikce nastupuje právě pouze tehdy, kdy podpis absentuje. S ohledem na to Nejvyšší soud ve stanovisku pléna ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, č. 1/2017 Sb. NS, dospěl mimo jiné k závěru, že „[b]ylo-li podání v elektronické podobě opatřeno uznávaným elektronickým podpisem ve smyslu § 6 odst. 1 a 2 zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dříve podle § 11 odst. 1 a 3 zákona o elektronickém podpisu ve znění účinném do 18. 9. 2016), nepoužije se tzv. fikce podpisu podle § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, i když bylo učiněno prostřednictvím datové schránky.“ Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje.

Source: Řízení před soudem: podání v elektronické formě; oprávnění … | Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

NSS: Jedná se o zneužití správního uvážení, pokud daňový exekutor odpojí datový kabel vedoucí k serveru daňového subjektu

I. Odpojení datového kabelu vedoucího k serveru daňového subjektu, stalo-li se tak faktickým úkonem daňového exekutora v průběhu daňové exekuce prodejem movitých věcí (§ 203 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), v důsledku čehož daňový subjekt ztratí trvale či dlouhodobě přístup k datům na serveru, splňuje podmínky zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s.
II. Daňový exekutor musí v průběhu daňové exekuce prodejem movitých věcí (§ 203 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) šetřit práva daňového subjektu. Je-li předmětem exekuce datové médium (nosič dat), měl by daňový exekutor daňovému subjektu umožnit zkopírování všech dat. Obecně není možné, aby v rámci (jakékoliv) exekuce byl povinný připraven nejen o nosič dat (datové médium), ale i o data samotná.
III. Úkony daňového exekutora v daňové exekuci musí sledovat jen jeden cíl, tj. vymožení nedoplatku na dani. Ustanovení § 207 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, poskytuje dostatečný prostor pro výkon správního uvážení, které však musí směřovat k onomu cíli. Pokud by exekutor z těchto mezí vykročil (např. exekučním úkonem směřoval nikoliv k vymožení nedoplatku na dani, ale primárně k něčemu jinému, zde k „odříznutí“ daňového subjektu od jeho dat), jednalo by se o zneužití mezí správního uvážení, a tedy o nezákonný zásah do práv daňového subjektu.

Source: Řízení před soudem: ochrana před nezákonným zásahem; Daňové … | Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

O rozdělení zisku s.r.o. (či a.s.) za rok 2017 může valná hromada rozhodnout i později než 30. 6. 2018 ( nejpozději však do 31. 12. 2018)

Dřívější judikatura Nejvyššího soudu opakovaně konstatovala (např. rozsudek ze dne 30.9.2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007 nebo ze dne 29.4.20013 sp. zn. 29 Cdo 2363/2011),  týkající se ještě předchozího obchodního zákoníku (ve znění účinném do konce roku 2013),  že aby valná hromada (s.r.o. nebo a.s.)  mohla rozhodnout o rozdělení zisku, nesmí být v době jejího rozhodování údaje v účetní závěrce, na jejímž základě zisk rozděluje, starší šesti měsíců.  Pokud tedy účetnímu období je kalendářní rok ( tedy závěrkovým dnem je 31.12.),  pak se taková valná hromada musela konat nejpozději 30. 6. příštího roku.  Podle této judikatury platilo, že pokud se valná hromada konala později, nezaložilo její rozhodnutí oporu pro vznik práva na výplatu; došlo-li přesto k výplatě, dělo se tak neoprávněně a společnosti vznikalo právo na vydání bezdůvodného obohacení.

Z novější komentářové literatury (viz: ŠTENGLOVÁ, Ivana, Bohumil HAVEL, Filip CILEČEK, Petr KUHN a Petr ŠUK, 2017. Zákon o obchodních korporacích: komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck. ISBN 978-80-7400-540-4, str. 387 a 688) vyplývá,  že  v poměrech nového práva (po skončení platnosti  “starého” obchodního zákoníku) došlo k názorovému posunu (přitom není bez významu, že autorem předmětného textu zmíněné publikace je soudce Nejvyššího soudu JUDr. Petr Šuk, který členem senátu č 27, který tvoří  judikaturu právě na úseku práva obchodních společností),  z něhož vyplývá, že valná hromada  společnosti s ručením omezeným i akciové společnosti  může o rozdělení zisku za předchozí rok rozhodnout i později než po šesti měsících;  tedy pokud účetním obdobím je kalendářní rok, může se taková valná hromada konat i po 30.6. následujícího roku (nejpozději však do 31. 12.  následujícího roku).

Zcela konkrétně řečeno,  o rozdělení zisku za rok 2017 může valná hromada rozhodnout i později než 30. 6. 2018 ( nejpozději však 31.12.2018).