Archive

Posts Tagged ‘Dobrá víra’

ESD: Osvobození od DPH nelze odepřít pouze na základě nepředložení DIČ cizozemského odběratele

Čtvrtý senát Soudního dvora EU ve svém rozsudku ze dne 27.9.2012 ve věci C-587/10 (Vogtländische Straßen-, Tief- und Rohrleitungsbau GmbH Rodewisch) ve výroku uvedl:

Článek 28c část A písm. a) první pododstavec šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977  musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby daňová správa členského státu podřídila osvobození dodání zboží uvnitř Společenství od DPH tomu, aby dodavatel předal identifikační číslo pro DPH pořizovatele, nicméně s tou výhradou, že nárok na toto osvobození nemůže být odepřen pouze z toho důvodu, že tato povinnost nebyla splněna, když tento dodavatel – v dobré víře a po přijetí všech opatření, která od něj lze rozumně požadovat – toto identifikační číslo předat nemůže, ale předá vedle toho další údaje, které dostatečným způsobem prokazují, že pořizovatel je osobou povinnou k dani, která v rámci dotčeného plnění jedná jako taková.

Princip dobré víry jako ochrana subjektivního práva a jako princip presumpce správnosti

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9.10.2003 sp.zn. IV. ÚS 150/01 konstatoval:

Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.

Ochrana dobré víry má své místo i před finančním úřadem!

Pokud plátce DPH uplatňuje odpočet DPH na vstupu na základě dokladu, který nemusí být podepsán, není objektivně schopen prokázat, kdo tento doklad vystavil. Může se pouze spolehnout na ochranu toho, že byl v dobré víře, když ze všech dostupných okolností byl přesvědčen, že tento doklad skutečně vystavil ten, kdo je na tomto dokladu vystaven. Obdobně si pak dá uvažovat o případu, kdy plátce DPH dodává zboží do jiné země EU, přičemž toto zboží mu přepravuje dopravce, se kterým podepsal nákladní list (CMR), a následně mu nezbývá než věřit, že je chráněna jeho dobrá víra v to, že toto zboží v souladu s tímto nákladním listem skutečně opustí území ČR (neboť to je jedna z nutných podmínek pro osvobození od DPH).

K níže uvedenému je ovšem pro praktického čtenáře vhodné rovnou předeslat, že se jedná o stále ještě velmi “žhavou” věc, o které nepanuje shoda ani v doktríně a české judikatuře, natož pak v praxi. Smyslem tohoto mého příspěvku tedy je zejména podnikatelskou veřejnost upozornit na to, že otázka ochrany dobré víry vůbec existuje a že je možné ji i před FÚ uplatňovat.

V daňovém řízení ochrana práv (například právo na odpočet DPH nebo právo na osvobození od DPH při dodání do jiné země EU) nabytých v dobré víře získává čím dál tím většího významu, ať už si tom myslí kdokoli (zejména státní správa) cokoli. Jde o to, a zkusíme si to dále stručně ukázat, že zejména v oblasti DPH (a nejen tam!) se bez tohoto právního institutu již vůbec neobejdeme, a to nejen z důvodu pramenících ze samotného způsobu fungování DPH, ale též z právní doktríny a z judikatury (zejména Evropského soudního dvora).

Dobrou vírou (bona fide) se rozumí vnitřní subjektivní přesvědčení (podepřeného konkrétními okolnostmi) nositele práv, že tato práva nabyl v souladu se zákonem. Z právní nauky plyne, že princip ochrany dobré víry vypovídá, že se dobrá víra má chránit, neříká však, za jakých okolností, ani nekonkretizuje, jakým způsobem. A právě o těchto okolnostech a konkrétních způsobech se v dnešní době vede a bude svádět velká a jistě ještě několik let trvající právní „válka“ mezi podnikateli (a jejich daňovými poradci a advokáty) na jedné straně a státní správou ve věci daní, přičemž rozhodující slovo v této válce budou mít samozřejmě soudy, od správních senátů na krajských soudech přes nejvyšší správní soud až po soud ústavní a soud evropský.

Většina podnikatelů, když zaslechne něco o dobré víře ve spojitosti s řízením na finančních úřadech, si zřejmě řekne, že přeci již dávno mnohokrát slyšeli (a zejména v praxi finančních úřadů zaznamenali), že v daních nám není nice platné, pokud jsme byli o něčem přesvědčeni v dobré víře a ono se to nakonec neprokázalo. Možná si ale také někteří uvědomí, že v právu soukromém, tj. v podnikání zejména v právo obchodním, naopak již dávno platí, že dobrá víra má své místo.

Read more…