Archive

Archive for the ‘Správní soudnictví’ Category

NSS uznává změnu základního cíle správy daní: Nikoli nekrátit příjmy státního rozpočtu, ale daň stanovit po právu (ve správné výši)!

Ke změně základního cíle správy daně se Nejvyšší správní soud zejména vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 – 46 (uveřejněn: č. 2925/2013 Sb. NSS) :

„Dochází k výraznému posunu, co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav. Zatímco dříve správce daně dbal především na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch či v neprospěch daňového subjektu. Cíl správy daně, tak jak byl zakotven v daňovém řádu, však zcela jistě neznamená, že by byl správce daně a priori povinen vyhledávat za daňový subjekt skutečnosti, které by mohly být v jeho prospěch; pokud je však ve své dispozici má, musí se jimi zabývat

Občan: Jak zjistíme kdo byl v daném rozhodnutí soudcem zpravodajem? NSS: Neřeknu.

Snad každý, kdo i jenom letmo zauvažoval nad faktickým fungováním vysokých soudů, mi zřejmě dá zapravdu, že úloha soudce zpravodaje je velmi významná (viz také néže stručné poznámky z právní úpravy soudce zpravodaje).

Rozhodl jsem se tedy využít možnosti dle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a podal žádost o sdělení, jakým jednoznačným a pro veřejnost snadno a opakovaně dostupným způsobem je možno zjistit, který soudce byl v tom kterém konkrétním soudním řízení v roli soudce zpravodaje.

NSS mi na tuto žádost odpověděl (viz také zde), že funkce soudce zpravodaje ve správním soudnictví zákonnou oporu nemá a že jména soudců zpravodajů zveřejňována nejsou, žádný právním předpis to soudu nestanovuje.

Osobně jsem toho názoru, že to je špatně a že tento názor NSS by měl být v současné době, kdy je faktická (i když často jenom deklarovaná) výrazná informační otevřenost (na kterou právě NSS ve svých rozhodnutích tak tlačí), neudržitelný.

Dále si jen stručně připomeňme právní úpravu ve vztahu k roli soudce zpravodaje (pro srovnání uvádím i úpravu Ústavního soudu), ze které je myslím bez dalšího výrazně zřejmé, že role soudce zpravodaje je pro průběh a zejména konečné znění rozsudku natolik významná, že by veřejnost (v době tzv. materiálního právního státu) měla mít zcela jistě nárok na informaci, který konkrétní soudce “to spáchal”.

Ústavní soud má funkci soudce zpravodaje upravenu přímo v zákoně (zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), viz například:

Přidělení návrhu: Týká-li se návrh věci, o které rozhoduje Ústavní soud v plénu, přidělí se návrh soudci jako zpravodaji (dále jen “soudce zpravodaj”) určenému rozvrhem práce.

Úkony soudce zpravodaje mimo jednání: 

Neshledá-li soudce zpravodaj důvody k odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 1 a 2, připraví věc k projednání věci samé v plénu nebo v senátu.

Soudce zpravodaj činí potřebné procesní úkony, zejména zajišťuje shromáždění listinných důkazů a provedení výslechu svědků, ….

Při ústním jednání udělí předsedající, nejprve slovo soudci zpravodaji, který sdělí obsah návrhu na zahájení řízení a výsledky dosavadního řízení před Ústavním soudem.

Návrh nálezu nebo usnesení vypracuje soudce zpravodaj, byl-li však přijat návrh, který se podstatně liší od návrhu soudce zpravodaje, vypracuje jej soudce, kterého určí předsedající.

Nejvyšší správní soud má funkci soudce zpravodaje upravenu v jednacím řádu:

Předseda senátu v souladu s rozvrhem práce organizuje a řídí činnost senátu; pokud přiděluje věci jednotlivým soudcům jako zpravodajům, dbá přitom o rovnoměrné pracovní zatížení všech členů senátu.

Soudce, jemuž je věc v souladu s rozvrhem práce přidělena (dále jen „soudce zpravodaj“), odpovídá za plynulost řízení a včasné rozhodnutí či jiné opatření ve věci.

Soudce zpravodaj vyhotoví návrh rozhodnutí; po vynesení rozhodnutí jej rovněž písemně vyhotoví.

Po zahájení řízení soudce zpravodaj především zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení.

Porada a hlasování: Poradu řídí předseda senátu. Nejprve udělí slovo soudci zpravodaji, aby vylíčil věc, podal zprávu o stavu judikatury a přednesl návrh na rozhodnutí. Poté se k věci a k návrhu na rozhodnutí vyjádří ostatní členové senátu.

Rozhoduje-li soud bez jednání, prostuduje věc nejprve soudce zpravodaj; poté ji předloží k prostudování ostatním členům senátu. Poradu řídí předseda senátu. Nejprve udělí slovo soudci zpravodaji, aby podal zprávu o stavu věci, o stavu judikatury a přednesl návrh na rozhodnutí.

Při jednání rozšířeného senátu zpravidla nejprve vystoupí soudce zpravodaj, který přednese návrh právní věty obsažené v usnesení, stručně ozřejmí jeho důvody a sdělí podstatu odlišného právního názoru správních orgánů.

 

 

Rozsudek ESD C-276/12: Právo účasti na výslechu svědka prováděného v jiné zemi se daňovému subjektu nepřiznává

Dne 22.10.2013 rozhodl velký dvůr evropského soudního dvora ve věci C-276/12 (Jiří Sabou proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu) takto:

1) Unijní právo, tak jak vyplývá zejména ze směrnice Rady 77/799/EHS ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní a daní z pojistného, a ze základního práva být vyslechnut, musí být vykládáno v tom smyslu, že daňovému subjektu členského státu nepřiznává ani právo být informován o žádosti tohoto státu o pomoc adresované jinému členskému státu mimo jiné k ověření údajů poskytnutých tímto daňovým subjektem v rámci jeho přiznání k dani z příjmů, ani právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému členskému státu, ani právo účastnit se výslechů svědků prováděných posledně uvedeným státem.

2) Směrnice 77/799, ve znění směrnice 2006/98, neupravuje otázku, za jakých podmínek může daňový subjekt napadnout správnost informace poskytnuté dožádaným členským státem, a nestanoví žádné zvláštní požadavky na obsah poskytnuté informace.

Můj stručný komentář: Již na první pohled je myslím patrné, že kyvadlo proporcionality se tímto rozsudkem bohužel opět přiblížilo na stranu státu a vzdálilo se naopak občanům. Po mém soudu zde procesní práva občanů dostala dost na frak. Upřít daňovému subjektu jeho právo být přítomen svědecké výpovědi v jeho věci, mi přijde nikoli jen obecně nespravedlivé, ale v současném tak často vzývaném materiálně právní státě, resp. “rule of law”, přímo v rozporu z ústavními právy občanů. Domnívám se přitom, že v nynější prakticky již bohužel evropské federaci vůbec neobstojí případný argument, že co je možná vnitrostátně není možné mezi státy EU. Prof. Juliane Kokkott (generální advokátka v této věci) zde myslím neodvedla dobrou práci. Na jejím místě bych čisté svědomí určitě neměl. Skoro bych řekl, slovy jednoho nezvykle upřímně formulovaného judikátu meziválečného NSS, že bylo rozhodnuto ve stylu “stav státní kasy vyžaduje, abychom …”

Jednotná koncepce dokazování ve správním soudnictví

Z obecné právní teorie vyplývá (zejména ve vazbě na doktrínu práva na spravedlivý proces), že by bylo žádoucí, aby maximální část (nejlépe všechna) rozhodnutí správních orgánů podléhala soudnímu přezkumu v tzv. plné jurisdikci. V optimálním případě by to tedy mělo znamenat, že při soudním přezkumu správního rozhodnutí může soud rozhodnout sám ve věci jinak než rozhodl správní orgán.

České správní soudnictví se nakonec v soudním řádu správním (SŘS) rozhodlo vykročit cestou jednotné koncepce dokazování, když v ustanovení § 77 odst. 2 SŘS se konstatuje, že “v  rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem“, což představuje faktickou transpozici požadavku plné jurisdikce. Soud zde tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat tím, že dokazování doplní či nahradí.

Na podporu lze citovat z rozhodnutí NSS ze dne 28.3.2007 čj. 1 As 32/2006-99 (č. 1275/2007 Sb.NSS) – stejně i pozdější rozsudky 7 Afs 100/2006-103 a 2 Afs 35/2009-91:

Ustanovení § 77 odst. 2 věty první s. ř. s. je faktickou transpozicí požadavku tzv. „plné jurisdikce“ coby atributu práva na spravedlivý proces. Soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám.

Soudem prováděné dokazování vždy musí směřovat výlučně k osvědčení skutkového stavu v době rozhodování správního orgánu; ke skutkovým novotám se zásadně nepřihlíží.

V případech, kdy soud přistoupí k vlastnímu dokazování, tedy opakuje důkazy provedené již předtím správním orgánem, neboprovede důkazy jím dosud neprovedené, hodnotí provedené důkazy jednotlivě i v souhrnu tak, aby došlo k jejich vzájemnému skloubení a provázání s důkazy provedenými a zhodnocenými správním orgánem a soud nadále vycházel ze skutkového a právního stavu takto zjištěného, ovšem ve vztahu ke správnímu orgánu s důsledky předvídanými v § 78 odst. 5 (právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán) a odst. 6 s. ř. s. (zrušil-li soud rozhodnutí správního orgánu ve věci, v níž sám prováděl dokazování, zahrne správní orgán v dalším řízení tyto důkazy mezi podklady pro nové rozhodnutí).

Zpracováno za použití článku: HAMULÁKOVÁ, Klára. Zamyšlení nad současnou koncepcí soudní kontroly činnosti orgánů veřejné správy. Správní právo. 2012, č. 8. ISSN 0139-6005.

Prezident jmenoval 2 nové soudce NSS

Prezident jmenoval nové soudce, dva z nich míří k Nejvyššímu správnímu soudu  – zdroj: http://ow.ly/gfGo4

Na NSS nově zamíří:

JUDr. Tomáš Langášek, LL. M.  – v současnosti generální sekretář ÚS

Mgr. Aleš Roztočil, LL. M.  – v současnosti  je advokátem advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners, předtím asistent předsedy NSS

Categories: Správní soudnictví Tags:

Objektivní (desetiletá) prekluzivní lhůta pro vyměření daně nelze prodlužovat, přerušovat ani stavit; od roku 2011 je tedy lhůtou konečnou.

Ve Sbírce rozhodnutí NSS číslo 10/2012 ze dne 31.10.2012 lze najít rozsudek NSS ze dne 31.5.2012 čj. 9 Afs 72/2011-218 (č. 2676/2012 Sb. NSS), věc: LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS a.s. vers. Celní ředitelství Praha.

K tomuto rozsudku je ve zmíněné sbírce mj. vybrána tato právní věta:

Ustanovení § 148 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve kterém je stanovena maximální desetiletá lhůta pro stanovení daně, jejíž běh nelze prodlužovat, přerušovat ani stavit, lze aplikovat pouze na prekluzivní  lhůty, které počaly běžet za účinnosti daňového řádu, tj. od 1.1.2011; v případech, kdy maximální desetiletá prekluzivní lhůta počala běžet před účinností daňového řádu, postupuje se dle dosavadních právních předpisů, včetně § 41 SŘS.

Ze samotného textu odůvodnění tohoto rozsudku je možné učinit tyto poznámky:

  • ustanovení, podle kterého se prekluzivní lhůta z určitého přechodného důvodu staví, nemusí být nutně považováno za ustanovení hmotněprávní. Ustanovení § 41 SŘS , podle kterého se (ve znění do 31.12.2010) pozastavuje běh prekluzivní lhůty ve věcech daní, je tedy úpravu procesní. Proto se takto zastaví běh i těch prekluzivních lhůt, které počaly běžet před 1.1.2003 (tj. před účinností SŘS).
  • v současnosti (od 1.1.2011) je zde zcela nová úprava, která aplikace § 41 SŘS na běh prekluzivních lhůt vyloučila. Ke stavění objektivní (desetileté) lhůty podle § 41 SŘS tak nyní nedochází. Dle § 148 odst. 5 daňového řádu tedy platí, že lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku; tuto lhůtu pak nelze ani stavět či přerušovat. Toto je i v souladu se záměrem zákonodárce (ratio legis), který v důvodové zprávě konstatoval, že je zde stanovena “maximální desetiletá lhůta, po kterou je možno lhůty obnovovat, a tedy stanovit daň.”
  • daňovým řádem stanovená desetiletá objektivní lhůta tedy představuje maximální časový limit pro stanovení daně (je tedy lhůtou konečnou), avšak s těmito výhradami:
    • vydání pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu (§ 148 odst. 6 daňového řádu)
    • podá-li daňový subjekt řádné daňové přiznání a současně daň uhradí za účelem zániku trestnosti z důvodu účinné lítosti (§ 148 odst. 7 daňového řádu)
  • nastíněný rozpor s předchozí judikaturou za účinnosti předchozí právní úpravy lze překonat ve smyslu zásady lex posterior derogat priori, protože pozdější právní předpis mlčky ruší právní předpis dřívější, pokud oba nemohou v tomtéž právním řádu platit současně.

K prekluzi práva státu vyměřit daň musí být přihlédnuto z úřední povinnosti, tedy i bez námitky ze strany daňového subjektu

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.02.2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07 (č. 38/2009 Sb. ÚS) uvedl tuto základní právní větu:

Též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: uplyne-li lhůta uvedená v § 47 d. ř., aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy.

Jinými slovy řečeno, účelem jakéhokoli procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytnout ochranu (viz například část VI. odůvodnění rozsudku NSS ze dne 31.5.2012 čj. 9 Afs 72/2011-218, č. 2676/2012 Sb .NSS)