Archive

Archive for the ‘ESD’ Category

Průlomové rozhodnutí: Poskytovatelé wi-fi sítí apriorně neodpovídají za jejich zneužití

Jedná se o rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 15. září 2016 ve věci Tobias Mc Fadden v. Sony Music Entertainment Germany GmbH (C-484/14), z jehož výroku je možno citovat:

Článek 12 odst. 1 směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby osoba, jejíž práva k určitému dílu byla poškozena, mohla žádat od poskytovatele přístupu náhradu škody, jakož i náhradu výdajů spojených s výzvou a náhradu nákladů vynaložených před soudem v rámci její žaloby o náhradu škody na základě toho, že třetí osoby využily k porušení jejích práv jeden z těchto přístupů. Naproti tomu musí být toto ustanovení vykládáno tak, že nebrání tomu, aby se tato osoba domáhala zamezení dalšího porušování, jakož i náhrady výdajů spojených s výzvou a náhrady nákladů řízení vůči poskytovateli přístupu ke komunikační síti, jehož služby byly využity k tomuto porušení za předpokladu, že tyto návrhy směřují nebo následují po vydání příkazu vnitrostátního soudního nebo správního orgánu, který tomuto poskytovateli zakazuje další porušování.

Článek 12 odst. 1 směrnice 2000/31 ve spojení s čl. 12 odst. 3 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že s ohledem na požadavky vyplývající z ochrany základních práv, jakož i s ohledem na pravidla stanovená směrnicemi 2001/29 a 2004/48, v zásadě nebrání vydání takového příkazu, jako je příkaz dotčený v původním řízení, který pod hrozbou pokuty vyžaduje od poskytovatele přístupu ke komunikační síti umožňující veřejnosti připojení na internet, aby třetím osobám zabránil ve zpřístupnění určitého díla nebo jeho částí chráněných autorským právem veřejnosti prostřednictvím tohoto internetového připojení, na internetových výměnných systémech (peer-to-peer), když má tento poskytovatel možnost volby technických opatření k tomu, aby vyhověl tomuto příkazu, třebaže je tento výběr omezen na jediné opatření spočívající v zabezpečení internetového připojení heslem, pokud jsou tito uživatelé povinni uvést svou totožnost k získání hesla, a nemohou tedy jednat anonymně, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

Source: Průlomové rozhodnutí: Poskytovatelé wi-fi sítí apriorně neodpovídají za jejich zneužití | PravniRadce.iHNed.cz –

Categories: ESD, IT, Laissez-faire Tags:

Nárok na odpočet DPH při pořízení budovy za účelem jejího odstranění a výstavby budovy nové

Dne 29.11.2012 přijal Soudní dvůr EU rozsudek ve věci C-257/11 (SC Gran Via Moineşti SRL), v jehož závěru můžeme číst:

Články 167 a 168 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládány v tom smyslu, že za takových okolností jako v původním řízení má společnost, která pořídila pozemek a budovy na něm postavené za účelem odstranění těchto budov a výstavby obytného komplexu na tomto pozemku, nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vztahující se k pořízení uvedených budov.

Článek 185 směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností jako v původním řízení nevede odstranění budov pořízených s pozemkem, na kterém byly postaveny, provedené za účelem výstavby obytného komplexu na místě těchto budov, k povinnosti opravit původně provedený odpočet daně z přidané hodnoty vztahující se k pořízení uvedených budov.

ESD: Osvobození od DPH nelze odepřít pouze na základě nepředložení DIČ cizozemského odběratele

Čtvrtý senát Soudního dvora EU ve svém rozsudku ze dne 27.9.2012 ve věci C-587/10 (Vogtländische Straßen-, Tief- und Rohrleitungsbau GmbH Rodewisch) ve výroku uvedl:

Článek 28c část A písm. a) první pododstavec šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977  musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby daňová správa členského státu podřídila osvobození dodání zboží uvnitř Společenství od DPH tomu, aby dodavatel předal identifikační číslo pro DPH pořizovatele, nicméně s tou výhradou, že nárok na toto osvobození nemůže být odepřen pouze z toho důvodu, že tato povinnost nebyla splněna, když tento dodavatel – v dobré víře a po přijetí všech opatření, která od něj lze rozumně požadovat – toto identifikační číslo předat nemůže, ale předá vedle toho další údaje, které dostatečným způsobem prokazují, že pořizovatel je osobou povinnou k dani, která v rámci dotčeného plnění jedná jako taková.

I v případě přímých daní musí členské státy dodržovat právo EU

V rozsudku Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 17. září 2009 ve věci C-182/08 (Glaxo Wellcome GmbH & Co. KG proti Finanzamt München II.) se konstatuje:

Je rovněž třeba připomenout, že i když podle ustálené judikatury přímé daně spadají do pravomoci členských států, členské státy musejí nicméně při jejím výkonu dodržovat právo Společenství (viz zejména rozsudek ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer, C‑446/03, Sb. rozh. s. I‑10837, bod 29; ze dne 12. září 2006, Cadbury Schweppes a Cadbury Schweppes Overseas, C‑196/04, Sb. rozh. s. I‑7995, bod 40; ze dne 12. prosince 2006, Test Claimants in Class IV of the ACT Group Litigation, C‑374/04, Sb. rozh. s. I‑11673, bod 36, a ze dne 8. listopadu 2007, Amurta, C‑379/05, Sb. rozh. s. I‑9569, bod 16).

K tomu tedy ještě ocitujme se zmíněného  rozsudku ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer, C‑446/03:

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury, i když přímé daně spadají do pravomoci členských států, musejí nicméně tyto členské státy při výkonu této pravomoci dodržovat právo Společenství

Categories: Daň z příjmů, DPH, ESD

Zásada zneužití práva dle ESD

Z rozsudku ESD ze dne 21.2.2006 ve věci C-255/02 (Halifax):

Taková plnění, jako jsou plnění dotčená v původním řízení, jsou dodáním zboží nebo poskytnutím služeb a hospodářskou činností ve smyslu čl. 2 bodu 1, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS, pokud splňují objektivní kritéria, na nichž jsou uvedené pojmy založeny, i když jsou uskutečněna pouze s cílem získat daňové zvýhodnění bez jiného hospodářského účelu.

Šestá směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že brání nároku osoby povinné k dani na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na vstupu, pokud plnění zakládající tento nárok představují zneužití.

Pro zjištění existence zneužití je jednak nezbytné, aby výsledkem dotčených plnění přes formální použití podmínek stanovených relevantními ustanoveními šesté směrnice a vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici bylo získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními. Krom toho musí ze všech objektivních okolností vyplývat, že hlavním účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění.

Pokud byla zjištěna existence zneužití, musejí být plnění uskutečněná v jeho rámci nově definována tak, aby byla nastolena taková situace, jaká by existovala v případě neexistence plnění představujících toto zneužití.

Z rozsudku ESD ze dne 21.2.2008 ve věci C-425/06 (Part Service):

Šestou směrnici Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 je nutno vykládat tak, že lze shledat existenci zneužívající praktiky (abusive practice) tehdy, pokud hlavním účelem dotčeného nebo dotčených plnění je dosažení daňového zvýhodnění (tax advantage).

Zásada efektivity v systému DPH

V rozsudku ESD ze dne 27.2.2003 ve věci C-327/00 (Santex) je možno v bodě 55 číst:

However, for the purpose of applying the principle of effectiveness, each case which raises the question whether a national procedural provision renders application of Community law impossible or excessively difficult must be analysed by reference, in particular, to the role of that provision in the procedure, its progress and its special features, viewed as a whole

V rozsudku ESD ze dne 11.10.2007 ve věci C-241/06 (Lämmerzahl) je možno v bodě 52 číst:

Naopak, vnitrostátní prekluzivní lhůty, včetně jejich prováděcích pravidel, nemohou samy o sobě činit výkon práv, která dotyčnému případně poskytuje právo Společenství, v praxi nemožným nebo nadměrně obtížným. Je tedy třeba posoudit, zda použití takového pravidla prekluze, jaké je dotčeno v původním řízení, může být považováno za rozumné, nebo naopak za činící výkon práv, která dotyčné osobě poskytuje právo Společenství, v praxi nemožným nebo nadměrně obtížným.

Ze závěrů ESD v rozsudku ze dne  8.5.2008 ve věci C-95/07 a 96/07 (Ecotrade):

Je třeba dodat, že prekluzívní lhůtu, jejíž nedodržení má za následek sankci uloženou osobě povinné k dani, která nebyla dostatečně pečlivá a opomněla požádat o odpočet DPH odvedené na vstupu, tím, že ztratí nárok na odpočet daně, nelze považovat za neslučitelnou s režimem stanoveným šestou směrnicí, pokud se jednak tato lhůta použije stejným způsobem na obdobné nároky v daňové oblasti založené na vnitrostátním právu a na ty, které jsou založeny na právu Společenství (zásada rovnocennosti), a jednak v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje uplatnění nároku na odpočet daně (zásada efektivity).

Soudní dvůr EU takto judikuje pravidelně, čehož dokladem může být například rozsudek ze dne 12.7.2012 ve věci C-284/11 (EMS-Bulgaria Transport), z něhož lze citovat (bod 49):

Nárok na odpočet tvoří nedílnou součást mechanismu DPH a v zásadě nemůže být omezen.
Soudní dvůr již v kontextu přenesení daňové povinnosti rozhodl, že prekluzívní lhůtu, jejíž nedodržení má za následek sankci uloženou osobě povinné k dani, která nebyla dostatečně pečlivá a opomněla požádat o odpočet DPH odvedené na vstupu, tím, že ztratí nárok na odpočet daně, nelze považovat za neslučitelnou s režimem stanoveným směrnicí o DPH, pokud se tato lhůta zaprvé použije stejným způsobem na obdobné nároky v daňové oblasti založené na vnitrostátním právu a na ty, které jsou založeny na unijním právu (zásada rovnocennosti), a dále v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje uplatnění nároku na odpočet daně (zásada efektivity)

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že mezi základní zásady spojené se systémem DPH, řadí  Soudní dvůr EU také zásadu efektivity (principle of effectiveness).

Základ DPH je v zásadě subjektivně určenou hodnotou, tj. hodnotou skutečně obdrženou– výjimka pouze restriktivně

Z rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 26. dubna 2012 ve spojených věcech C-621/10 („Balkan and Sea Properties“ ADSITS) a C-129/11 (Provadinvest OOD):

Základ daně při dodání zboží nebo poskytnutí služby za úplatu je v souladu s obecným pravidlem zakotveným v článku 73 směrnice o DPH tvořen protiplněním skutečně získaným za takové dodání zboží či poskytnutí služby osobou povinnou k dani. Toto protiplnění je tedy subjektivně určenou hodnotou, tj. hodnotou skutečně obdrženou, nikoli hodnotou určenou podle objektivních kritérií (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. února 1981, Coöperatieve Aardappelenbewaarplaats, 154/80, Recueil, s. 445, bod 13; ze dne 20. ledna 2005, Hotel Scandic Gåsabäck, C‑412/03, Sb. rozh. s. I‑743, bod 21, a ze dne 9. června 2011, Campsa Estaciones de Servicio, C‑285/10, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 28). Článek 73 uvedené směrnice je vyjádřením základní zásady, jejímž logickým důsledkem je to, že daňový orgán nemůže vybrat částku DPH převyšující daň, kterou osoba povinná k dani zaplatila (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 1997, Goldsmiths, C‑330/95, Recueil, s. I‑3801, bod 15).

Z tohoto pravidla pak existuje  výjimka, která musí být vykládána restriktivně:

Tím, že čl. 80 odst. 1 směrnice o DPH umožňuje v určitých případech usuzovat, že základem daně je obvyklá cena plnění, zavádí výjimku z obecného pravidla stanoveného v článku 73 této směrnice, která musí být jako taková vykládána restriktivně (viz rozsudky ze dne 21. června 2007, Ludwig, C‑453/05, Sb. rozh. s. I‑5083, bod 21, jakož i ze dne 3. března 2011, Komise v. Nizozemsko, C‑41/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 58 a citovaná judikatura).

Je třeba připomenout, že v souladu se zněním dvacátého šestého bodu odůvodnění směrnice o DPH je cílem čl. 80 odst. 1 této směrnice zabránění daňovému úniku nebo vyhýbání se daňovým povinnostem. Jak přitom uvedla generální advokátka v bodě 30 svého stanoviska, pokud jsou zboží nebo služby dodávány za uměle nízké nebo vysoké ceny mezi stranami, které jsou obě oprávněny k plnému odpočtu DPH, nemůže na tomto stupni docházet k daňovým únikům nebo k vyhýbání se daňovým povinnostem. Uměle nízká nebo vysoká cena může vést ke ztrátě na dani jen na úrovni konečného spotřebitele nebo na úrovni osoby povinné k dani, která má nárok pouze na poměrný odpočet daně.

Riziko daňového úniku nebo vyhýbání se daňovým povinnostem, jemuž mohou členské státy předcházet podle čl. 80 odst. 1 této směrnice, existuje tudíž jen tehdy, když osoba dotčená plněním nemá nárok na plný odpočet.

Stanovení základu daně (dle čl. 80 odst. 1 směrnice o DPH) ve výši ceny obvyklé mohou státy provádět pouze a jen ve směrnici uvedených případech:

… podmínky použití, uvedené v čl. 80 odst. 1 směrnice o DPH, jsou taxativní, a vnitrostátní právní úprava tudíž nemůže na základě tohoto ustanovení stanovit, že základem daně je obvyklá cena plnění, i v jiných případech, než jsou případy vyjmenované v uvedeném ustanovení, zejména pokud jsou poskytovatel, dodavatel nebo nabyvatel oprávněni k plnému odpočtu DPH.

Ustanovení čl. 73 má přímý účinek:

Jak rozhodl Soudní dvůr ve vztahu k čl. 11 části A odst. 1 písm. a) šesté směrnice 77/388, ve znění směrnice 2006/69, nyní článek 73 směrnice o DPH, toto ustanovení má přímý účinek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. července 1995, BP Soupergaz, C‑62/93, Recueil, s. I‑1883, body 34 až 36, jakož i ze dne 11. července 2002, Marks & Spencer, C‑62/00, Recueil, s. I‑6325, bod 47).