Archive

Archive for the ‘Daňová kontrola’ Category

Ústavní soud zrušil část ustanovení týkajících se kontrolního hlášení

S účinností od 1. 1. 2016  založil  zákon o dani z přidané hodnoty zcela novou povinnost:  podávat tzv. kontrolní hlášení.  Toto hlášení fakticky rozšířilo  plátcům daně rozsah břemene tvrzení nad rámec obsahu daňového přiznání.  Od začátku tohoto nového institutu  byly kolem jeho zavedení a způsobu provedení výrazné kontroverze.  Tyto zejména vyústily v návrh 21 senátorů,  podaný Ústavním soudu dne 3. prosince 2015,  na jeho úplné zrušení.  O tomto návrhu Ústavní soud rozhodl  ve svém nálezu Pl. ÚS 32/15 ze dne 6.12.2016.

Ústavní soud s účinností k 31. 12. 2017  zrušil ustanovení § 101d odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty,  což prakticky znamená,  že obsah kontrolního hlášení (tedy rozsah plátcem povinně uváděných údajů)  může být po tomto datu stanoven pouze zákonem (tedy v důsledku rozhodnutí zákonodárného sboru),  a nikoliv pouze  konkretizací přímo v elektronickém formuláři  kontrolního hlášení.  Ústavní soud zde přitom konstatoval,  že výkonné moci tak byla svěřena moc,  která dle ústavy náleží jen moci zákonodárné.  Byla porušena zásada výhrady zákona pro ukládání povinností,  podle které „nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ a „ povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích“.  Konkrétně tak Ústavní soud v této věci uzavřel,  že zákon musí blíže vymezit alespoň okruh údajů, které musí plátce v kontrolním hlášení sdělovat.

 Ústavní soud (s účinností dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů) zrušuje ustanovení § 101g odst. 5  zákona o dani z přidané hodnoty.   Takto tedy byla zrušena dosti bizarní úprava,  podle které výzva, kterou správce daně zasílal (ohledně kontrolního hlášení) plátcům pomocí emailu,  se považovala za doručenou již dnem odeslání (tedy například i za situace,  kdy se taková výzva vůbec nedostala, třeba v důsledku nespolehlivosti veřejné datové sítě, do dispozice plátce).

Koskinen: I am nothing, I just collect taxes from others, but I can do what I want

While acknowledging that the IRS bungled tea party applications, and that he himself gave wrong information to Congress, agency Commissioner John Koskinen told lawmakers Wednesday he needs to remain at the IRS in order to clean it up.

My comment: Well clearly: I am nothing, I just collect taxes from others, but I can do what I want

Source: John Koskinen, IRS chief, says he was misled, doesn’t deserve impeachment – Washington Times

NSS: Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít

Diskreční oprávnění neznamená pouze možnost vybrat a rozhodnout, ale jde současně i o povinnost tak učinit. Rubem uvážení je tedy povinnost ji využít, čili povinnost vykonávat veřejnou správu.

Z rozhodnutí NSS ze dne 4.9.2003 čj. 6 A 94/2002-40:

Jak judikoval Vrchní soud v Praze (rozsudek ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 6 A 99/92, tamtéž, str. 143), rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k rozhodnutí.

Z rozhodnutí NSS ze dne 13.3.2008 čj. 5 As 51/2007-105:

Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění, a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu rozhodnutí.

Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.

NSS: Daňový řád upřednostňuje hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální -> ztrátu lze uplatnit i v průběhu kontroly

Ve svém rozhodnutí ze dne 27.02.2014 čj. 9 Afs 41/2013-33 Nejvyšší správní soud uvedl (citováno podle právních vět uvedených ve Sb. NSS, kde byl rozsudek uveřejněn pod č. 3015/2014 Sb. NSS):

I. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, upřednostňuje při stanovení daně hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální (§ 1 odst. 2 citovaného zákona). Nově vymezený cíl správy daní, možnost správce daně provádět daňovou kontrolu i ve vyměřovacím řízení a skutečnost, že daňová ztráta je zcela obvyklou zákonnou odčitatelnou položkou, opravňují daňový subjekt za splnění zákonem stanovených, zejména hmotně právních podmínek, uplatnit ztrátu v rámci probíhajícího nalézacího řízení, a to bez ohledu na správcem daně zvolený postup.

II. Daňový subjekt je oprávněn uplatnit daňovou ztrátu v řízení vyměřovacím, jehož účelem je stanovení daně, v řízení doměřovacím, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně, a to i v rámci postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly, jakož i v řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému ve vyměřovacím či doměřovacím řízení (viz § 134 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád).

Seminář 8.4.2014: Způsoby a formy úspěšného dokazování v daňovém řízení

Dovoluji si Vás pozvat na seminář, ve kterém se s Vámi podělím o své teoretické poznatky i praktické zkušenosti s cílem naučit se lépe obhájit svá tvrzení před finančním úřadem, zejména pak při daňových kontrolách, postupech k odstranění pochybností a místních šetřeních.

Seminář je zaměřen především na praktické návody umožňující daňovým subjektům co nejzdárněji prokázat tvrzení o daňových výdajích a o odpočtech DPH při daňovém řízení. Základem je výklad stávající právní úpravy ve světle bohatých praktických zkušeností včetně aplikace judikatury správních soudů. Budou vyloženy i možné nové přístupy ke způsobům a formám dokazování v souvislosti s rekodifikací soukromého práva od 1. 1. 2014.

Bližší podrobnosti a přihláška zde: http://www.actill.cz/DDR.html

Služební zákon: odpovědnost stát. zaměstnance do 8násobku platu + skončení služ. poměru při vzetí do vazby

Dne 27.12.2013 byl Poslanecké sněmovně předložen návrh novely služebního zákona (věcně jde zejména o nabytí účinnosti od 1.1.2015 již schváleného zákona č. 218/2002 Sb. + některé dílčí změny).

Dne 22.1.2014 proběhlo první čtení této novely (sněmovní tisk 71/0) na schůzi sněmovny – návrh byl přikázán k projednání výborům.

Z obsahu tohoto služebního zákona (po zapracování navržených změn) je možno například citovat:

§ 17: Za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje též fyzická osoba, která byla v posledních 5 letech pravomocně uznána vinou z přestupku nebo jiného správního deliktu, je-li jednání, které spáchala přestupkem nebo jiným správním deliktem v rozporu s požadavky kladenými na státního zaměstnance.

§ 41: Státnímu zaměstnanci se přeruší výkon služby , jestliže byl vzat do vazby. Výkon služby může být státnímu zaměstnanci přerušen nejdéle na dobu 9 měsíců. Po dobu přerušení výkonu služby nepřísluší státnímu zaměstnanci plat.

§ 55 odst. 1 písm. e): Služební orgán skončí služební poměr v případě, kdy trestně stíhaný státní zaměstnanec byl vzat do vazby a doba trvání vazby přesáhla 9 měsíců

§ 57 odst. 1 písm. c): Služební poměr skončí v případě, kdy byl státní zaměstnanec pravomocně uznán vinen z přestupku nebo jiného správního deliktu, je-li jednání, které spáchal přestupkem nebo jiným správním deliktem v rozporu s požadavky kladenými na státního zaměstnance

§ 104 odst. 1 a 2: Státní zaměstnanec odpovídá za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením povinností při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého státního zaměstnance částku rovnající se osminásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinností, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek.

Jakkoli toto zpřísnění podmínek státní služby jistě přinese vášnivé diskuse (Rusnokova vláda k této novele mj. i z těchto důvodů zaujala dne 8.1.2014 negativní stanovisko) o jeho konkrétní  intenzitě a potřebnosti, dovoluji si za sebe konstatovat, že toto zpřísnění je myslím potřeba spíše přivítat a doufat, že jeho důsledkem bude snížení četnosti nesprávných úředních postupů a nezákonných rozhodnutí. Je přitom potřeba vzít do úvahy i skutečnost, jak velkou míru odpovědnosti a rizika nese podnikatel, který právě bývá často předmětem (někdy bohužel až terčem) zmíněných nesprávností a nezákonností konkrétních určitých státních zaměstnanců (například úředních osob finančních úřadů).

Vedle toho bude myslím zajímavé sledovat, kdo a z jakých důvodů bude toto zpřísnění podmínek státní služby v nastávajících dnech (další jednání ve sněmovně proběhne 26.2.2014) kritizovat či přímo napadat a kdo a jak nakonec bude hlasovat.

Rozsudek ESD C-276/12: Právo účasti na výslechu svědka prováděného v jiné zemi se daňovému subjektu nepřiznává

Dne 22.10.2013 rozhodl velký dvůr evropského soudního dvora ve věci C-276/12 (Jiří Sabou proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu) takto:

1) Unijní právo, tak jak vyplývá zejména ze směrnice Rady 77/799/EHS ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní a daní z pojistného, a ze základního práva být vyslechnut, musí být vykládáno v tom smyslu, že daňovému subjektu členského státu nepřiznává ani právo být informován o žádosti tohoto státu o pomoc adresované jinému členskému státu mimo jiné k ověření údajů poskytnutých tímto daňovým subjektem v rámci jeho přiznání k dani z příjmů, ani právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému členskému státu, ani právo účastnit se výslechů svědků prováděných posledně uvedeným státem.

2) Směrnice 77/799, ve znění směrnice 2006/98, neupravuje otázku, za jakých podmínek může daňový subjekt napadnout správnost informace poskytnuté dožádaným členským státem, a nestanoví žádné zvláštní požadavky na obsah poskytnuté informace.

Můj stručný komentář: Již na první pohled je myslím patrné, že kyvadlo proporcionality se tímto rozsudkem bohužel opět přiblížilo na stranu státu a vzdálilo se naopak občanům. Po mém soudu zde procesní práva občanů dostala dost na frak. Upřít daňovému subjektu jeho právo být přítomen svědecké výpovědi v jeho věci, mi přijde nikoli jen obecně nespravedlivé, ale v současném tak často vzývaném materiálně právní státě, resp. “rule of law”, přímo v rozporu z ústavními právy občanů. Domnívám se přitom, že v nynější prakticky již bohužel evropské federaci vůbec neobstojí případný argument, že co je možná vnitrostátně není možné mezi státy EU. Prof. Juliane Kokkott (generální advokátka v této věci) zde myslím neodvedla dobrou práci. Na jejím místě bych čisté svědomí určitě neměl. Skoro bych řekl, slovy jednoho nezvykle upřímně formulovaného judikátu meziválečného NSS, že bylo rozhodnuto ve stylu “stav státní kasy vyžaduje, abychom …”