Archive

Posts Tagged ‘Rovnost před zákonem’

Ručení za DPH při platbě na jiný než zveřejněný účet bude pouze při platbách nad 700.000 Kč

Senát ČR má dnes na programu vládní zákonné opatření (senátní tisk 184), ve kterém se mj. určuje, že ručení (dle § 109/2 zákona o DPH) za DPH při platbě na jiný než zveřejněný účet nastává pouze při splnění podmínky, že úhrada je vyšší než 700.000 Kč. Pokud to senát schválí, stane se tato změna účinná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení (tedy pravděpodobně od 1.11.2013)

Lze to jistě považovat za vstřícný krok vůči zejména menším podnikatelům, nicméně si lze jistě klást otázku, proč se to děje až nyní (a nikoli již rovnou při zavedení tohoto ručení) a proč až poté, kdy všichni alespoň trochu informovaní podnikatelé své účty zveřejnili (jde o tom, že pokud by věděli, že se to týká pouze plateb vyšších než 700.000 Kč, tak by jistě zejména menší podnikatelé neměli žádnou potřebu své účty na internetu zveřejňovat a tak si alespoň trochu chránit své již tak dost chatrné soukromí).

Jako problematické se rovněž může jevit o samotné určení, že kritériem je výše úhrady, protože se tím dává další rána oné vzletné zásadě rovnosti před zákonem (dochází zde totiž nepochybně ke znevýhodnění větších plateb a tedy i větších podnikatelských aktivit).

Zmíněný návrh zákonného opatření obsahuje konkrétně tento text:

ČÁST ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ (Změna zákona o dani z přidané hodnoty) – Čl. LXIII

V § 109 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 502/2012 Sb., se na konci textu písmene c) doplňují slova „, a pokud úplata za toto plnění překračuje dvojnásobek částky podle zákona upravujícího omezení plateb v hotovosti, při jejímž překročení je stanovena povinnost provést platbu bezhotovostně“.

ČÁST ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ (ÚČINNOST) – Čl. LXV

Toto zákonné opatření Senátu nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2014, s výjimkou části čtyřicáté první, která nabývá účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.

Z důvodové zprávy:

Hlavním cílem navržené úpravy je omezení vzniku ručení za nezaplacenou daň z přidané hodnoty pouze na případy, kdy úplata za zdanitelné plnění překročí dvojnásobek částky podle zákona upravujícího omezení plateb v hotovosti, tedy 700 000 Kč.

Advertisements

ÚS do daňové legislativy zasáhne pouze pokud dojde k omezení vlastnictví v intenzitě “rdousícího efektu” nebo dojde-li k porušení principu rovnosti

V rozhodnutí pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21.4.2009 je možno najít mnoho zajímavých obecně – právních úvah a citací vztahující se k samotné právně filozofické podstatě systému daní. Pojďme si alespoň některé znich připomenout:

  • Daní je obecná zátěž, která zavazuje všechny tuzemce podle jejich příjmů, majetku a kupní síly k financování všeobecných úkolů státu. Pravomoc státu zdaňovat za určitých, přesně definovaných podmínek, byla institucionalizována právě za účelem shromáždění prostředků k zabezpečení veřejných statků.
  • Podle čl. 11 odst. 5 Listiny je možno daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Toto ustanovení vylučuje, aby daňovou povinnost stanovovala exekutiva
  • . Článek 11 odst. 5 Listiny také vyjadřuje ústavní zmocnění pro Parlament k legitimnímu omezení vlastnického práva skrze jím přijatý zákon
  • Legitimita zdaňování vyplývá mj. z toho, že výsledky zdaňování jsou používány i k ochraně a vytváření podmínek pro rozvoj vlastnictví, přičemž tuto ochranu a vytváření podmínek je nutno samozřejmě z něčeho platit. Tento účel zdaňování ale není jediný; daňový zásah do majetkové a právní sféry jednotlivce nabývá na ospravedlnění právě rovnoměrností rozdělení těchto břemen
  • V případě daní tudíž půjde o posouzení omezení základního práva na vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny z důvodu veřejného zájmu na naplnění státního rozpočtu aprobovaného čl. 11 odst. 5 Listiny, a to za účely spojenými s naplňováním funkcí státu.
  • Při zkoumání ústavnosti ustanovení daňových zákonů je nutno vycházet z modifikované verze zásady proporcionality, přičemž se zkoumá případné porušení zákazu extrémní disproporcionality ve spojení s kritérii, která vyplývají z ústavního principu rovnosti.
  • Posouzení věci z hlediska dodržení ústavních kautel akcesorické a neakcesorické rovnosti: Akcesorický princip zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv. Neakcesorický princip (zakotvený v čl. 1 Listiny) spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů = rovnost před zákonem.
  • Tři základní funkce daní a daňového systému: alokační, distribuční a stabilizační. Toto posuzování náleží do výlučné kompetence zákonodárce (ÚS tedy nepřezkoumává)
  • Efektivitu daní přezkoumává ÚS pouze výjimečně, a to v těch případech, kdy by neefektivita určité daně založila zřejmou nerovnost v daňovém zatížení jednotlivých osob
  • Zákonodárce může v daňové oblasti činit i neracionální kroky, což ovšem ještě není důvod k zásahu Ústavního soudu
  • ÚS zasáhne pouze tehdy, pokud dojde
    • k omezení vlastnického práva v intenzitě tzv. rdousícího efektu, nebo
    • dojde-li k porušení principu rovnosti v jeho akcesiorické nebo neakcesiorické podobě

Formální spravedlnost

Právní teorie rozlišuje spravednost formální a materiální.

Z postulátů formální spravedlnosti pro právní myšlení nepochybně vyplývá princip obecnosti právní regulace a princip stejného zacházení před zákonem (čili princip obecnosti zákona a rovnosti před ním).

Tyto principy pak implikují zákaz diskriminace a zákaz libovůle.

( viz HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 246)