Archive

Archive for the ‘Nejvyšší správní soud’ Category

NSS (@nssoudcz) předložil SDEU předběžnou otázku, zda je v souladu s právem EU, pokud český zákon znemožňuje snížit DPH na výstupu dle § 44 ZDPH jenom proto, že dlužník v mezidobí přestal být plátcem DPH

Budova_soudu_(rok_2007)Nejvyšší správní soud ve věci 10 Afs 71/2016-44 dne 18.1.2018 usnesením rozhodl, že položí Soudnímu dvoru Evropské unie následující dvě předběžné otázky:

1. Je možné čl. 90 odst. 2 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. L 347, 11. 12. 2006, s. 1) vykládat s ohledem na zásadu daňové neutrality a zásadu proporcionality tak, že členským státům umožňuje odchylnou úpravou stanovit takové podmínky, které pro určité případy vyloučí snížení základu daně v případě částečného nebo úplného nezaplacení ceny?

2. Je-li odpověď na otázku 1. kladná, je v rozporu se smyslem čl. 90 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. L 347, 11. 12. 2006, s. 1) taková vnitrostátní právní úprava, která znemožňuje plátci daně z přidané hodnoty provést opravu výše daně, jestliže mu vznikla povinnost přiznat daň při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci, který za plnění zaplatil jen částečně nebo vůbec a který následně přestal být plátcem daně z přidané hodnoty?

V daném případě jde konkrétně o to, že žalobkyně (a současně stěžovatelka)  vykázala přiznání DPH nadměrný odpočet.  V  předmětném zdaňovacím období  provedla opravu výše daně na výstupu podle § 44 zákona o DPH,  tedy provedla opravu výše daně u pohledávky za dlužníkem v insolvenčním řízení.  Správce daně tuto opravu (snížení) výše daně neuznal  s argumentací, že dlužník přestal být plátcem DPH (s odkazem na § 44/3 zákona o DPH). Žalobkyně (stěžovatelka) tvrdí, že tato podmínka je v rozporu s právem EU.

 

NSS: Pokud se podá datovou schránkou dokument elektronicky podepsaný, je pro určení osoby, která koná úkon, rozhodující tento elektronický podpis, a nikoli vlastník odesílající datové schránky

I. Bylo-li podání v elektronické podobě opatřeno uznávaným elektronickým podpisem (§ 6 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 297/2016 Sb. o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, § 11 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu), nepoužije se tzv. fikce podpisu podle § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, i když bylo učiněno prostřednictvím datové schránky.
II. Pokud návrh v soudním řízení správním učiní určitá osoba za účastníka řízení jako jeho zástupce, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna, a ani na případnou výzvu není tato vada odstraněna, je namístě návrh odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť se jedná o nesplnění jiných podmínek řízení [nikoliv o návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].

 

Z textu odůvodnění:

Podatel se při podání návrhu dovolával § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, podle něhož platí: „Úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky, má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.“ Jedná se tedy o tzv. fikci podpisu. Ta se však uplatní pouze tehdy, kdy samotný úkon není elektronicky podepsán, neboť fikce nastupuje právě pouze tehdy, kdy podpis absentuje. S ohledem na to Nejvyšší soud ve stanovisku pléna ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, č. 1/2017 Sb. NS, dospěl mimo jiné k závěru, že „[b]ylo-li podání v elektronické podobě opatřeno uznávaným elektronickým podpisem ve smyslu § 6 odst. 1 a 2 zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dříve podle § 11 odst. 1 a 3 zákona o elektronickém podpisu ve znění účinném do 18. 9. 2016), nepoužije se tzv. fikce podpisu podle § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, i když bylo učiněno prostřednictvím datové schránky.“ Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje.

Source: Řízení před soudem: podání v elektronické formě; oprávnění … | Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

NSS: Jedná se o zneužití správního uvážení, pokud daňový exekutor odpojí datový kabel vedoucí k serveru daňového subjektu

I. Odpojení datového kabelu vedoucího k serveru daňového subjektu, stalo-li se tak faktickým úkonem daňového exekutora v průběhu daňové exekuce prodejem movitých věcí (§ 203 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), v důsledku čehož daňový subjekt ztratí trvale či dlouhodobě přístup k datům na serveru, splňuje podmínky zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s.
II. Daňový exekutor musí v průběhu daňové exekuce prodejem movitých věcí (§ 203 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) šetřit práva daňového subjektu. Je-li předmětem exekuce datové médium (nosič dat), měl by daňový exekutor daňovému subjektu umožnit zkopírování všech dat. Obecně není možné, aby v rámci (jakékoliv) exekuce byl povinný připraven nejen o nosič dat (datové médium), ale i o data samotná.
III. Úkony daňového exekutora v daňové exekuci musí sledovat jen jeden cíl, tj. vymožení nedoplatku na dani. Ustanovení § 207 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, poskytuje dostatečný prostor pro výkon správního uvážení, které však musí směřovat k onomu cíli. Pokud by exekutor z těchto mezí vykročil (např. exekučním úkonem směřoval nikoliv k vymožení nedoplatku na dani, ale primárně k něčemu jinému, zde k „odříznutí“ daňového subjektu od jeho dat), jednalo by se o zneužití mezí správního uvážení, a tedy o nezákonný zásah do práv daňového subjektu.

Source: Řízení před soudem: ochrana před nezákonným zásahem; Daňové … | Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Esenciální výdaje nelze při stanovení daně zcela pominout, i když jejich skutečná výše nebyla spolehlivě prokázána (vede to na stanovení daně podle pomůcek)

V praxi daňových kontrol správce daně velmi často se snaží situaci vidět tak, že navzdory tomu, že předmětná zakázka (třeba stavební, ale i jiná)  byla skutečně provedena, finálnímu zákazníkovi skutečně řádně předána a jím také zaplacena, neuzná dodavateli náklady vynaložené na potřebné subdodávky (například s odkazem na to, že se podle názoru finančního úřadu daňovému subjektu nepodařilo prokázat, že právě tento subdodavatel tuto předmětnou subdodávku provedl). Takto pak správce daně doměřuje dodavateli opravdu velmi nereálný základ daně, a stanovení daně podle pomůcek (tedy za použití v nákladech hodnoty subdodávky v ceně obvyklé) je tedy nejen pro takový daňový subjekt příznivější, ale i mnohem více spravedlivější (protože blíže správné výši).

V uvedené situaci je vhodné poukázat například na rozsudek NSS ze dne 31.5.2017 čj. 2 Afs 160/2016 -38 (žalobce: V.M.), ze kterého je možno citovat:

Neprokázání daňové uznatelnosti konkrétních výdajů samo o sobě ještě není způsobilé zpochybnit účetnictví jako celek a nemožnost stanovit daň dokazováním.  Nicméně jedná-li se o výdaje, které musely být pro dosažení příjmů zcela logicky vynaloženy (tzv. esenciální výdaje), jejich skutečná výše však nebyla spolehlivě prokázána, není možné tyto výdaje zcela opomenout. Uzná-li správce daně určitou část příjmů ke zdanění, a odebere tedy poplatníkovi část jeho majetku, musí přiznat i relevantní část výdajů objektivně minimálně nutných na jeho pořízení.

Správce daně se v daňovém řízení zcela opomenul zabývat otázkou, zda nezpochybněné výdaje za rok 2010 mohly stěžovateli umožnit realizaci předmětné zakázky. Pokud by totiž zjistil, že uplatněné a prokázané výdaje nemohly pokrýt provedené stavební práce a použitý stavební materiál, nelze dojít k závěru, že daň lze stanovit dokazováním, a bylo by tedy třeba přistoupit k stanovení daně pomocí pomůcek.

 

NSS: Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít

Diskreční oprávnění neznamená pouze možnost vybrat a rozhodnout, ale jde současně i o povinnost tak učinit. Rubem uvážení je tedy povinnost ji využít, čili povinnost vykonávat veřejnou správu.

Z rozhodnutí NSS ze dne 4.9.2003 čj. 6 A 94/2002-40:

Jak judikoval Vrchní soud v Praze (rozsudek ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 6 A 99/92, tamtéž, str. 143), rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k rozhodnutí.

Z rozhodnutí NSS ze dne 13.3.2008 čj. 5 As 51/2007-105:

Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění, a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu rozhodnutí.

Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.

NSS uznává změnu základního cíle správy daní: Nikoli nekrátit příjmy státního rozpočtu, ale daň stanovit po právu (ve správné výši)!

Ke změně základního cíle správy daně se Nejvyšší správní soud zejména vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 – 46 (uveřejněn: č. 2925/2013 Sb. NSS) :

„Dochází k výraznému posunu, co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav. Zatímco dříve správce daně dbal především na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch či v neprospěch daňového subjektu. Cíl správy daně, tak jak byl zakotven v daňovém řádu, však zcela jistě neznamená, že by byl správce daně a priori povinen vyhledávat za daňový subjekt skutečnosti, které by mohly být v jeho prospěch; pokud je však ve své dispozici má, musí se jimi zabývat

NSS: Daňový řád upřednostňuje hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální -> ztrátu lze uplatnit i v průběhu kontroly

Ve svém rozhodnutí ze dne 27.02.2014 čj. 9 Afs 41/2013-33 Nejvyšší správní soud uvedl (citováno podle právních vět uvedených ve Sb. NSS, kde byl rozsudek uveřejněn pod č. 3015/2014 Sb. NSS):

I. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, upřednostňuje při stanovení daně hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální (§ 1 odst. 2 citovaného zákona). Nově vymezený cíl správy daní, možnost správce daně provádět daňovou kontrolu i ve vyměřovacím řízení a skutečnost, že daňová ztráta je zcela obvyklou zákonnou odčitatelnou položkou, opravňují daňový subjekt za splnění zákonem stanovených, zejména hmotně právních podmínek, uplatnit ztrátu v rámci probíhajícího nalézacího řízení, a to bez ohledu na správcem daně zvolený postup.

II. Daňový subjekt je oprávněn uplatnit daňovou ztrátu v řízení vyměřovacím, jehož účelem je stanovení daně, v řízení doměřovacím, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně, a to i v rámci postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly, jakož i v řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému ve vyměřovacím či doměřovacím řízení (viz § 134 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád).