Archive

Archive for the ‘Nejvyšší správní soud’ Category

NSS: Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít

Diskreční oprávnění neznamená pouze možnost vybrat a rozhodnout, ale jde současně i o povinnost tak učinit. Rubem uvážení je tedy povinnost ji využít, čili povinnost vykonávat veřejnou správu.

Z rozhodnutí NSS ze dne 4.9.2003 čj. 6 A 94/2002-40:

Jak judikoval Vrchní soud v Praze (rozsudek ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 6 A 99/92, tamtéž, str. 143), rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k rozhodnutí.

Z rozhodnutí NSS ze dne 13.3.2008 čj. 5 As 51/2007-105:

Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění, a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu rozhodnutí.

Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.

NSS uznává změnu základního cíle správy daní: Nikoli nekrátit příjmy státního rozpočtu, ale daň stanovit po právu (ve správné výši)!

Ke změně základního cíle správy daně se Nejvyšší správní soud zejména vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 – 46 (uveřejněn: č. 2925/2013 Sb. NSS) :

„Dochází k výraznému posunu, co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav. Zatímco dříve správce daně dbal především na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch či v neprospěch daňového subjektu. Cíl správy daně, tak jak byl zakotven v daňovém řádu, však zcela jistě neznamená, že by byl správce daně a priori povinen vyhledávat za daňový subjekt skutečnosti, které by mohly být v jeho prospěch; pokud je však ve své dispozici má, musí se jimi zabývat

NSS: Daňový řád upřednostňuje hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální -> ztrátu lze uplatnit i v průběhu kontroly

Ve svém rozhodnutí ze dne 27.02.2014 čj. 9 Afs 41/2013-33 Nejvyšší správní soud uvedl (citováno podle právních vět uvedených ve Sb. NSS, kde byl rozsudek uveřejněn pod č. 3015/2014 Sb. NSS):

I. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, upřednostňuje při stanovení daně hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální (§ 1 odst. 2 citovaného zákona). Nově vymezený cíl správy daní, možnost správce daně provádět daňovou kontrolu i ve vyměřovacím řízení a skutečnost, že daňová ztráta je zcela obvyklou zákonnou odčitatelnou položkou, opravňují daňový subjekt za splnění zákonem stanovených, zejména hmotně právních podmínek, uplatnit ztrátu v rámci probíhajícího nalézacího řízení, a to bez ohledu na správcem daně zvolený postup.

II. Daňový subjekt je oprávněn uplatnit daňovou ztrátu v řízení vyměřovacím, jehož účelem je stanovení daně, v řízení doměřovacím, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně, a to i v rámci postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly, jakož i v řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému ve vyměřovacím či doměřovacím řízení (viz § 134 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád).

Rozšířený senát NSS: Rdousící efekt solárních odvodů možno řešit pouze prominutím daně, nikoli uvážením FÚ

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 17.12.2013, sp. zn. 1 Afs 76/2013) dospěl k závěru, že jediným prostředkem jak řešit „rdousící efekt“ účinků solárního odvodu (dle § 7a zákona č. 180/2005 Sb.), je za stávající právní úpravy institut prominutí daně.

I. Konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje.

II. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu.

III. Věc s e v r a c í k projednání a k rozhodnutí prvnímu senátu

Rozšířenému senátu předložil věc první senát Nejvyššího správního soudu, jenž rozhodoval o stížnosti firmy, která vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu v obci Hulín. Ta tvrdí, že kvůli odvodu dochází k její postupné likvidaci. První senát konstatoval, že v řízení o stížnostech na postup plátce daně neexistuje prostor pro posouzení otázky, zda může mít uvalení solárního odvodu na výrobce energie likvidační účinky. Případná úprava výše odvodu, provedená finančním orgánem, by totiž byla s ohledem na neexistující psanou právní úpravu prý problematická (?) – kdyby byl správci daně umožněn uvedený postup, znamenalo by to prý, že by se mu v dané oblasti otevřel velmi těžko kontrolovatelný prostor pro libovůli. První senát v předkládací zprávě senátu rozšířenému navrhl právě využití institutu posečkání úhrady daně.

Členové rozšířeného senátu v usnesení připomněli, že Ústavní soud neshledal zavedení solárního odvodu samo o sobě protiústavním s výhradou, že rdousící efekt odvodu na konkrétního výrobce je nutno ve výjimečných a odůvodněných případech připustit.

Jediným institutem, jehož prostřednictvím výkonná moc dostojí výslovnému pokynu Ústavního soudu a splní tak povinnost uplatnit individuální přístup k jednotlivým výrobcům, kteří se nacházejí ve výjimečné situaci předvídané nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (viz také zde) je právě prominutí daně. Úvaha ministra financí, zda takové rozhodnutí vydat či nevydat, se proto nemůže odehrávat ve sféře „absolutního“ správního uvážení.

via Nejvyšší správní soud | Stát by měl provozovatelům slunečních elektráren, pro které je solární odvod ruinující, tento odvod prominout.

Toto rozhodnutí tak mimo jiné vneslo zásadní příspěvek do diskuse o mezích omezené správní diskrece.

Občan: Jak zjistíme kdo byl v daném rozhodnutí soudcem zpravodajem? NSS: Neřeknu.

Snad každý, kdo i jenom letmo zauvažoval nad faktickým fungováním vysokých soudů, mi zřejmě dá zapravdu, že úloha soudce zpravodaje je velmi významná (viz také néže stručné poznámky z právní úpravy soudce zpravodaje).

Rozhodl jsem se tedy využít možnosti dle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a podal žádost o sdělení, jakým jednoznačným a pro veřejnost snadno a opakovaně dostupným způsobem je možno zjistit, který soudce byl v tom kterém konkrétním soudním řízení v roli soudce zpravodaje.

NSS mi na tuto žádost odpověděl (viz také zde), že funkce soudce zpravodaje ve správním soudnictví zákonnou oporu nemá a že jména soudců zpravodajů zveřejňována nejsou, žádný právním předpis to soudu nestanovuje.

Osobně jsem toho názoru, že to je špatně a že tento názor NSS by měl být v současné době, kdy je faktická (i když často jenom deklarovaná) výrazná informační otevřenost (na kterou právě NSS ve svých rozhodnutích tak tlačí), neudržitelný.

Dále si jen stručně připomeňme právní úpravu ve vztahu k roli soudce zpravodaje (pro srovnání uvádím i úpravu Ústavního soudu), ze které je myslím bez dalšího výrazně zřejmé, že role soudce zpravodaje je pro průběh a zejména konečné znění rozsudku natolik významná, že by veřejnost (v době tzv. materiálního právního státu) měla mít zcela jistě nárok na informaci, který konkrétní soudce “to spáchal”.

Ústavní soud má funkci soudce zpravodaje upravenu přímo v zákoně (zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), viz například:

Přidělení návrhu: Týká-li se návrh věci, o které rozhoduje Ústavní soud v plénu, přidělí se návrh soudci jako zpravodaji (dále jen “soudce zpravodaj”) určenému rozvrhem práce.

Úkony soudce zpravodaje mimo jednání: 

Neshledá-li soudce zpravodaj důvody k odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 1 a 2, připraví věc k projednání věci samé v plénu nebo v senátu.

Soudce zpravodaj činí potřebné procesní úkony, zejména zajišťuje shromáždění listinných důkazů a provedení výslechu svědků, ….

Při ústním jednání udělí předsedající, nejprve slovo soudci zpravodaji, který sdělí obsah návrhu na zahájení řízení a výsledky dosavadního řízení před Ústavním soudem.

Návrh nálezu nebo usnesení vypracuje soudce zpravodaj, byl-li však přijat návrh, který se podstatně liší od návrhu soudce zpravodaje, vypracuje jej soudce, kterého určí předsedající.

Nejvyšší správní soud má funkci soudce zpravodaje upravenu v jednacím řádu:

Předseda senátu v souladu s rozvrhem práce organizuje a řídí činnost senátu; pokud přiděluje věci jednotlivým soudcům jako zpravodajům, dbá přitom o rovnoměrné pracovní zatížení všech členů senátu.

Soudce, jemuž je věc v souladu s rozvrhem práce přidělena (dále jen „soudce zpravodaj“), odpovídá za plynulost řízení a včasné rozhodnutí či jiné opatření ve věci.

Soudce zpravodaj vyhotoví návrh rozhodnutí; po vynesení rozhodnutí jej rovněž písemně vyhotoví.

Po zahájení řízení soudce zpravodaj především zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení.

Porada a hlasování: Poradu řídí předseda senátu. Nejprve udělí slovo soudci zpravodaji, aby vylíčil věc, podal zprávu o stavu judikatury a přednesl návrh na rozhodnutí. Poté se k věci a k návrhu na rozhodnutí vyjádří ostatní členové senátu.

Rozhoduje-li soud bez jednání, prostuduje věc nejprve soudce zpravodaj; poté ji předloží k prostudování ostatním členům senátu. Poradu řídí předseda senátu. Nejprve udělí slovo soudci zpravodaji, aby podal zprávu o stavu věci, o stavu judikatury a přednesl návrh na rozhodnutí.

Při jednání rozšířeného senátu zpravidla nejprve vystoupí soudce zpravodaj, který přednese návrh právní věty obsažené v usnesení, stručně ozřejmí jeho důvody a sdělí podstatu odlišného právního názoru správních orgánů.

 

 

NSS: Seznam rozhodnutí řešících nicotnost dle SŘ i DŘ

Na žádost ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. (o svobodném přístupu k informacím) sdělil NSS dne 7.10.2013 informaci o rozhodnutích, která řešila nicotnost rozhodnutí správního orgánu.

Nicotnost dle správního řádu:

V této části NSS odkázal na webové stránky http://www.nssoud.cz, zde vlevo nahoře Judikatura správních soudů. Zde prokliknete Hledat. Do kolonky Soud vyberete Nejvyšší správní soud. V textu rozhodnutí vypíšete slova: nicotnost správní řád  a níže zaškrtnete “Použít AND mezi slovy”. Tímto hledáním se dle této informace NSS nabídne 854 rozhodnutí, týkající se této problematiky.

Nicotnost dle daňového řádu:

Zde NSS uvedl, že ve stejném formuláři se zadá Oblast právní úpravy „Daně“, V textu rozhodnutí: nicotnost 280/2009 a níže zaškrtnete „Použít AND mezi slovy“. Systém dle informace NSS nalezl 9 rozhodnutí.

Zdroj: Nejvyšší správní soud | Informace poskytnutá 7. října 2013.

NSS: Nerealizované kursové rozdíly neovlivňují základ daně, i když jsou zaúčtovány

Před časem rozvířil i tak dost neklidné vody daňového práva tento judikát NSS:

I. Daně lze stanovit pouze na základě zákona, což se děje v rámci legislativního procesu, na základě zákonem stanoveného postupu. Pouze při dodržení zákonných podmínek lze mít za legitimní určení předmětu zdanění. Je proto zcela nepřípustné, aby předmět zdanění, tedy to, co má být zdaněno a odňato z majetkové sféry jednotlivce, bylo stanoveno jakýmkoli jiným způsobem, nadto nikoli v rámci moci zákonodárné, ale v rámci moci výkonné (tj. na základě prováděcí vyhlášky, resp. „Postupů účtování“, které jsou vydávány správním orgánem, zde ministerstvem financí). V takovém případě dochází k porušení ústavního principu dělby moci.

II. Pokud zákonodárce v zákoně nestanoví výslovně, co dani podléhá, resp. co je od daně osvobozeno, nebo např. které výdaje jsou daňově uznatelné a které nikoli, nelze určité plnění zdanit nebo naopak od daně osvobodit nebo výdaj pro účely stanovení základu daně uznat či vyloučit pomocí jiných nástrojů, a to zde konkrétně prostřednictvím mocí výkonnou stanovených účetních postupů (např. použití výsledkové nebo rozvahové metody účtování), které by bylo lze kdykoli měnit. Samotná skutečnost, že v důsledku účetních postupů se určitý „příjem“ zaúčtuje, tedy vejde do hospodářského výsledku, neznamená, že se jedná vždy také o příjem podléhající zdanění. Pro to, aby příjem (výnos) podléhal zdanění, musí existovat legitimní zákonný rámec.

III. Určité položky lze zaúčtovat z pohledu účetního výkaznictví, pro daňovou „uznatelnost“ však stanovuje pravidla zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Odlišné cíle daňového systému a účetního výkaznictví vyžadují, aby jednotlivá pravidla nebyla přespříliš ovlivněna požadavky druhého ze systémů. Pro závěr o tom, zda určitý účetní případ (plnění) podléhá dani, resp. zda jej lze považovat za příjem, který je předmětem daně dle příslušného daňového zákona a který z materiálního a ekonomického hlediska za příjem považovat lze, není a nemůže být zásadně určující to, na jaký účet je daný účetní případ účtován; samotná skutečnost, že je účtován na účet výnosů z něj ještě sensu stricto zdanitelný příjem nečiní. Vycházeje z této premisy je otázka způsobu účtování nepodstatná.

 IV. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, předmětem daně jsou příjmy (výnosy) z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem (dále jen „příjmy“), není-li dále stanoveno jinak. Samotnou změnu kurzu pod vymezení tohoto zákonného ustanovení nelze podřadit, zákon ani za pomocí legislativní techniky nestanoví, že za příjem, který má být předmětem daně, se považuje také např. rozdíl, který vznikne pouze v důsledku změny kurzu k rozvahovému dni. Samotná změna účetní metody nemůže ve svém důsledku, tj. pouhým účetním vytvořením hospodářského výsledku, určit ke zdanění „příjem“, který jím podle zákona o daních z příjmů svou povahou není, a dokonce za něj ani považován od samého počátku (tj. od roku 1993) nebyl.

V. Nerealizované kurzové rozdíly vyjadřují stav, který dosud nenastal, a je pouze simulován pro potřeby účetnictví, a to za účelem vykázání výše závazku v české měně; nelze zde proto hovořit o dosažení zisku nebo ztráty k rozvahovému dni, neboť k tomuto momentu nedochází k vlastní směně peněz, která jediná může vést k realizaci zisku, příp. ztráty. Ziskem může být pouze zhodnocení koruny vůči zahraniční měně doprovázené fyzickým tokem peněz, které je ovšem jasné až k datu uskutečnění operace (splátky, na kterou bylo vynaloženo méně českých korun).

VI. Je třeba rozlišovat mezi „kurzovými rozdíly“ vzniklými pouhým přepočtem (nerealizované kurzové rozdíly) a skutečnými „kurzovými zisky“, resp. ztrátami (realizované kurzové rozdíly). Nerealizované kurzové rozdíly nepředstavují zdanitelný příjem, neboť vznikají pouze na základě přepočtu a nemají žádný relevantní základ v nakládání s majetkem (operativní činnosti podnikatelského subjektu), nemají žádný vliv a dopad na hospodářskou produktivitu, resp. výsledek hospodaření. Jedná se de facto pouze o virtuální zisky (nebo ztráty).

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, čj. 5 Afs 45/2011-94, č. 2626/2013 Sb.NSS)

Z hlediska právního purismu (zejména při snaze o skutečně materiální právní stát), a z hlediska spíše textualistického než purposivistického, je nutno tomuto judikátu zatleskat.

Jinou věcí je však třeba otázka právní jistoty a předvídatelnosti práva (zejména z pohledu prakticky orientovaných uživatelů), u vědomí toho, že postup napadený soudem se mnoho let naprosto pravidelně (za nejen tichého souhlasu prakticky obou stran) prováděl. S tím může souviset i nejistota v tom, zda této judikatorní linie bude držet NSS i dále, zejména zda i další senáty tohoto soudu.

Dále je třeba mít na paměti, že se tímto judikátem otevírá “pandořina skřínka” dosud netušených rozměrů, kdy je již nyní jasné, že oněmi virtuálními zisky nebo virtuálními ztrátami se dá označit mnoho dalších běžně účtovaných výnosových i nákladových položek (debata může být třeba o opravných položkách, rezervách, odpisech, …).