Archive

Posts Tagged ‘Dokazování’

NSS: Institut daňové kontroly nelze obcházet fingovaným místním šetřením

Pokud správce daně prověřuje plnění daňové povinnosti a tvrzení daňového subjektu v konkrétním zdaňovacím období a vyzývá daňový subjekt k předložení kompletního účetnictví a evidence pro daňové účely pro příslušné zdaňovací období, je povinen zahájit daňovou kontrolu podle § 85 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a nemůže institut daňové kontroly obcházet fingovaným místním šetřením dle § 80 téhož zákona v rámci vyhledávací činnosti

Source: Daňové řízení: daňová kontrola; místní šetření | Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Advertisements

Seminář 8.4.2014: Způsoby a formy úspěšného dokazování v daňovém řízení

Dovoluji si Vás pozvat na seminář, ve kterém se s Vámi podělím o své teoretické poznatky i praktické zkušenosti s cílem naučit se lépe obhájit svá tvrzení před finančním úřadem, zejména pak při daňových kontrolách, postupech k odstranění pochybností a místních šetřeních.

Seminář je zaměřen především na praktické návody umožňující daňovým subjektům co nejzdárněji prokázat tvrzení o daňových výdajích a o odpočtech DPH při daňovém řízení. Základem je výklad stávající právní úpravy ve světle bohatých praktických zkušeností včetně aplikace judikatury správních soudů. Budou vyloženy i možné nové přístupy ke způsobům a formám dokazování v souvislosti s rekodifikací soukromého práva od 1. 1. 2014.

Bližší podrobnosti a přihláška zde: http://www.actill.cz/DDR.html

NSS: Smyslem a účelem důkazního řízení není daňový subjekt “nachytat” na nejasnostech

V rozsudku ze dne 17.10.2010 čj. 5 Afs 15/2010 Nejvyšší správní soud uvedl (zvýraznil to také Jan Tryzna v časopise Jurisprudence č. 07-2010):

Povinností správce daně je správně vymezit okruh skutečností, které je daňový subjekt v daňovém řízení povinen prokázat. Daňový subjekt musí být správcem daně patřičně zpraven o tom, které rozhodné skutečnosti má správce daně za prokázané a které nikoli, na základě jakých důkazů tak usuzuje a jak provedené důkazy hodnotí. Smyslem a účelem důkazního řízení není daňový subjekt „nachytat“ na nejasnostech, jež se v řízení objeví, nýbrž zjistit v potřebné míře rozhodné skutečnosti a případné nejasnosti odstranit, je-li to rozumně možné.

Finanční úřad hraje vždy dvojakou roli: je stranou řízení a zároveň rozhodujícím orgánem

V jakékoli interakci s finančním úřadem je myslím velmi důležité si uvědomit, že finanční úřad (ale i finanční ředitelství) již ze svého zákonného postavení hraje vždy dvojakou roli:

  1. Je jednou stranou řízení (když tou druhou stranou je tedy daňový subjekt) – zde ho tedy toto postavení vede ke snaze vyhledávat důkazy svědčící v neprospěch daňového subjektu
  2. je orgánem rozhodujícím v daňovém řízení – zde by tedy měl být povinen provést důkazní prostředky podporující tvrzení daňového subjektu, měl  by tedy být povinen zajistit rovnost zbraní a objektivitu dokazování.

Každý podnikatel či obecně každý daňový subjekt si přitom může sám udělat svůj závěr, kterou z uvedených rolí správce daně v praxi častěji plní, neboli jinak řečeno, do té druhé role ho musí vždy “dotlačit” daňový subjekt svojí obrannou aktivitou.

Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že teprve soud je prvním orgánem, který v plné míře plní pouze druhou z výše naznačených rolí.

Prokazujeme souvislost výdajů s příjmy nebo pouze s činností?

V rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 9.1.2008, čj. 5 Afs 152/2006-37, dostupném na www.nssoud.cz, se lze mj. dočíst:

„[r]ozdíl mezi ustanoveními § 24 odst. 1 a § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů tedy spočívá v tom, že v případě výdajů podle ustanovení odstavce druhého nestanoví pro výdaje nutnou věcnou souvislost s příjmy, ale pouze s činností poplatníka. (…) Vztah daňově účinných výdajů podle ust. § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů k činnosti a příjmům z ní plynoucí vztahuje daňová teorie a filozofie výdajů vždy.“

Uvedený rozsudek a i přímo výše citovanou větu použil NSS také ve svém rozhodnutí ze dne 11.11.2010 čj. 1 Afs 46/2010-49, když zde pak takto dovodil, že

Jestliže tedy byla předmětná „hospodářská smlouva“ svým obsahem smlouvou o nájmu nebytového prostoru, pak částka placená za tento nájem je nepochybně nájemným. Správce daně, resp. žalovaný a soud proto měli podřadit výdaj pod § 24 odst. 2 písm. h) bod 1 zákona o daních z příjmů a v takovém případě nebylo možné část tohoto výdaje neuznat z důvodu, že žalobce nedoložil a neprokázal jeho vynaložení na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť postačovala souvislost s činností žalobce, příjmy z níž podléhají dani. (…) Jestliže celkové zaplacené nájemné spadalo pod § 24 odst. 2 písm. h) bod 1 zákona o daních z příjmů, nebylo z povahy věci nutné, aby žalobce prokazoval, že tento výdaj vynaložil na dosažení zajištění či udržení zdanitelných příjmů, resp. aby prokazoval, že po celou dobu pronájmu vykonával činnosti za tím účelem.

Stanovení daně podle pomůcek je nejen oprávněním, ale i povinností správce daně

Ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 2/2012 je pod číslem 2507/2012 Sb. NSS publikována tato právní věta:

Pokud daňový subjekt nesplní při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností a zároveň není možné stanovit daň dokazováním, je správce daně nejen oprávněn, ale i povinen stanovit daň podle pomůcek, přitom musí dostát nárokům, které zákon na stanovení daně podle pomůcek klade. Správce daně tedy nemůže v takové situaci postupovat tak, jako by daň stanovil dokazováním, nepostačují-li shromážděné důkazy k přesnému určení daně.

(podle rozsudku NSS čj. 5 Afs 72/2008-71 ze dne 23.7.2009)

Nevěrohodná svědecká výpověď neprokáže nesprávnost účetnictví

Je to správce daně, kdo posuzuje v prvé řadě, který důkazní prostředek má hodnotu důkazu a který také hodnotí jeho věrohodnost. Soudu nepřísluší přehodnocovat myšlenkovou úvahu správce daně, pokud vzala v úvahu všechny podstatné skutečnosti a logicky z nich dovozuje závěr odpovídající zákonu.

Není pochyb o tom, že důkaz svědeckou výpovědí byl pro závěr o doložení tvrzených výdajů
důkazem závažným a že byl získán způsobem odpovídajícím zákonu. Podstatné však
je i kritérium pravdivosti důkazu, které není splněno. Výpověď svědka je totiž třeba hodnotit ve vztahu ke všem skutečnostem, které v daňovém řízení vyšly najevo.

Pokud svědecká výpověď není hodnověrným důkazem, nemůže být způsobilá vyvrátit věrohodnost a průkaznost účetnictví.

(podle rozsudku NSS ze dne 21.2.2012 čj. 2 Afs 73/2011-84)