Archive

Posts Tagged ‘neplatnost právních úkonů’

Převody majetku mezi spřízněnými osobami v roce 2014 dle zákona o obchodních korporacích

 V rámci kompletní reformy civilního práva od 1. ledna 2014  vstoupí v účinnost také zcela nový zákon o obchodních korporacích (ZOK).  Mimo jiné tak dojde k některým změnám v právní úpravě převodu majetku mezi takzvanými spřízněnými osobami.    Pravidla týkající se této oblasti byla doposud upravena zejména v § 196a obchodního zákoníku.

Pojďme se alespoň na některé změny stručně podívat:

  • Převody majetku mezi společnostmi a jejich společníky (respektive akcionáři) budou nově omezeny pouze u akciových společností;  pro převody majetku mezi společníky a společnosti v případě s.r.o. nebudou tedy platit žádná zvláštní pravidla.  Toto je tedy jedno ze zásadních uvolnění omezujících podmínek.
  • Omezen bude pouze nákup majetku od akcionáře, nikoliv již prodej či darování majetku akcionářům.  Omezen bude pouze takový nákup majetku  od akcionáře, , který se uskuteční v průběhu dvou let od vzniku obchodní korporace (nebo ode dne účinnosti přeměny ,  jejímž důsledku změnila obchodní korporace svoji právní formu na akciovou společnost)
  • Úplata za nabytí majetku od akcionáře nesmí přesahovat hodnotu stanovenou znalcem, může však být na rozdíl od současné právní úpravy nižší.
  • Pokud podmínky pro nákup majetku  od akcionáře nebudou dodrženy,  pak ti členové představenstva, kteří hlasovali pro takové nabytí majetku, nejednali s péčí řádného hospodáře, a akcionář, který obdržel úplatu za převedený majetek vyšší, než jakou stanovil či měl stanovit znalec, je povinna rozdíl vrátit společnosti.  Tato výslovná povinnost akcionáře předmětný rozdíl v úplatě vrátit je v zákoně obchodě korporací jejich zakotvena zcela nově.
  •  Porušení podmínek pro nákup majetku  od akcionáře tedy již nebude mít za následek neplatnost (jak tomu bylo doposud),  založí však právo poškozené strany, tj. obchodní korporace, požadovat vypořádání podle § 50 zákona o obchodních korporacích pach bude na společnosti, zda takové právo uplatní či nikoliv.
  • Nové je i to, že valná hromada musí schválit i výši úplaty;  toto dosud explicitně upraveno nebylo.
  • Absence souhlasu valné hromady bude dle § 48 zákona o obchodní korporacích způsobovat  relativní neplatnost smlouvy ( dnes způsobuje neúčinnost smlouvy),  tj. smlouva bude neplatná pouze pokud se neplatnosti oprávněná strana dovolá.
  • Podobně jako dnes se zmíněná omezení nebudou vztahovat na převody v rámci běžného obchodního styku
  • U členů orgánů společnosti dochází k významnému zpřísnění
    •  každý člen orgánu bude muset oznámit všem ostatním členům tohoto orgánu (a kontrolnímu orgánu nebo nejvyššímu orgánu) , že má v úmyslu uzavřít s obchodní korporací smlouvu (jakoukoli), nebo že má korporace zajistit nebo utvrdit jeho dluhu či se stát jeho spoludlužníkem.  To vše platí i v případě, kdy stranu smlouvy bude místo člena orgán osoba jemu blízká.  Významnou změnou tedy je, že se omezení nově týká i smluv o poskytování služeb.
    •  kontrolní nebo nejvyšší orgán  společnosti  muže uzavření takové smlouvy zakázat, ovšem pouze v případě, kdy uzavření smlouvy není v zájmu obchodní korporace.
    •  pro převod majetku mezi společností a členem jejího orgánu nebude platit povinnost stanovit hodnotu majetku posudkem znalce
    •  i zde platí, že se tato omezení netýkají smluv uzavíraných v rámci běžného hospodářského styku

 Celkově lze zobecnit, že nová právní úprava zpřísňuje pravidla ohledně obchodů se členy orgánů společnosti a naopak uvolňuje pravidla ohledně obchodů se společníky. Upouští od stanovení kogentních pravidel způsobující absolutní neplatnost či neúčinnost právních úkonů;  namísto toho klade větší důraz na kontrolu statutárních orgánů ze strany společníků společnosti a aktivitu samotných obchodních korporací při hájení svých zájmů ( právo zakázat uzavření smlouvy, právo domáhat se vypořádání nebo relativní neplatnosti smlouvy).

Podvodné jednání při uzavírání smlouvy způsobuje toliko relativní neplatnost; může se jí dovolat jen druhý účastník

Z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu (NS) ze dne 08.12.2010 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 vyplývá:

Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a občanského zákoníku, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy, nikoliv důvodem absolutní neplatnosti podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu nedostatku vážné vůle, případně podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem.

Tento závěr tak významné právní a zejména soudní autority, jakou bezesporu je velký senát NS, je pro praxi užitečný zejména v tom, že pokud dojde k podvodnému jednání při uzavírání jakékoli smlouvy, pak to nezpůsobuje automaticky neplatnost této smlouvy. Kdokoli třetí (tj. jsoucí nikoli v pozici účastníka smlouvy) se nemůže úspěšně dovolat neplatnosti takové smlouvy.

Tedy například žádný správní úřad (například finanční) nemůže ani při prokázání toho, že jeden z účastníků určité smlouvy jednal při jejím uzavření podvodně, se dovolávat neplatnosti takové smlouvy a tedy nemůže činit žádné závěry podmíněné právě touto neplatností.

K prekluzi práva státu vyměřit daň musí být přihlédnuto z úřední povinnosti, tedy i bez námitky ze strany daňového subjektu

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.02.2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07 (č. 38/2009 Sb. ÚS) uvedl tuto základní právní větu:

Též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: uplyne-li lhůta uvedená v § 47 d. ř., aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy.

Jinými slovy řečeno, účelem jakéhokoli procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytnout ochranu (viz například část VI. odůvodnění rozsudku NSS ze dne 31.5.2012 čj. 9 Afs 72/2011-218, č. 2676/2012 Sb .NSS)

Absolutní neplatnost při nedodržení § 196a odst. 3 ObchZ není automatická – průlomové rozhodnutí velkého senátu NS

Za do značné míry průlomové lze jistě označit rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, když zde došlo k zásadnímu “změkčení” přísného automatismu nástupu absolutní neplatnosti právního úkonu při každém nedodržení ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ (například při neexistenci posudku provedeného znalcem jmenovaným soudem). Z tohoto judikátu stojí za ocitování zejména:

"Uvedený závěr [o neplatnosti smlouvy] se (z důvodů vyložených v označených rozsudcích) bezesporu prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. […] Jinými slovy předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá."

Rozhodnutí velkého senátu tedy dává naději všem nabyvatelům nemovitostí, kteří v minulosti přehlédli či podcenili § 196a odst. 3 ObchZ a nyní se třesou o svá vlastnická práva.

Rozhodnutí dále potvrzuje trend, podle kterého účel zákona musí převážit nad jeho textem.

K neplatnosti úkonu jsou povinny přihlédnout úřady z úřední povinnosti; ani absolutně neplatný úkon nemusí být irelevantní z daňového hlediska.

Z rozsudku NSS ze dne 16.11.2011, čj. 5 Afs 22/2011-72, www.nssoud.cz:

Otázka absolutní neplatnosti soukromoprávních úkonů, jež byly podkladem veřejnoprávního rozhodnutí o dodatečném vyměření daně, je otázkou, kterou jsou správní soudy všech instancí povinny posuzovat z úřední povinnosti (viz judikatura Ústavního soudu zejména k prekluzi; např. nález ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, obsahující odkazy i na starší judikaturu k těmto otázkám, zejména na nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, v němž zmínku o povinnosti ex offo přihlížet k absolutní neplatnosti výslovně zmiňuje bod 25). K případné neplatnosti úkonů, jež měly být základem sporné daňové povinnosti, jsou povinny přihlédnout všechny orgány veřejné moci z úřední povinnosti a tato otázka může být učiněna předmětem řízení v kterékoli jeho fázi, a to ať již na základě námitky účastníka nebo na základě jakýchkoli jiných skutečností, jež se dostanou do sféry příslušného orgánu a z nichž vyplývá, že by pro posouzení otázky platnosti rozhodného právního úkonu mohly být relevantní (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2010, č. j. 7 Afs 130/2009 – 200). Jak vyplývá např. z rozsudku zdejšího soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010 – 180, ani absolutně neplatný soukromoprávní úkon ještě a priori neznamená, že takový úkon je irelevantní z daňového hlediska. Současně však Nejvyšší správní soud zdůraznil, že daňové účinky absolutně neplatných soukromoprávních úkonů nenastávají tehdy, vyžaduje-li daňové právo, že určitý právní následek může nastat pouze na základě existujícího (platného) soukromoprávního úkonu určité konkrétní povahy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 94/2004 – 50, publ. pod č. 979/2006 Sb. NSS, případně rozsudek ze dne 17. 4. 2008, č. j. 7 Afs 8/2007 – 49, http://www.nssoud.cz). Jak dále vyplývá z výše cit. rozsudku ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010 – 180,… „v případě, kdy smluvní strany nereflektují soukromoprávní důsledky absolutně neplatné nájemní smlouvy, nebude mít absolutní neplatnost této smlouvy za následek žádné relevantní daňové důsledky, a to bez ohledu na to, zda se tyto důsledky snaží vyvolat správce daně či naopak daňový subjekt.

Zmíněný judikát NSS ze dne 31.3.2011, čj. 9 Afs 81/2010-180 (č. 2415/2011 Sb. NSS) obsahuje tyto právní věty:

I. Daňovou účinnost fakticky vynaloženého nákladu, jakož i zdanitelnost dosažených příjmů, nelze opírat o soukromoprávní hodnocení platnosti smlouvy. Za příjmy z pronájmu nebytových prostor podle § 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, lze pro daňové účely považovat veškeré příjmy, které byly za užívání nebytových prostor obdrženy, pokud objektivně mohly být přijaty jako protihodnota za užívání či oprávnění užívat předmětné prostory.

II. Pokud daňové subjekty, které na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy na jedné straně dosáhly příjmů, jež lze pro daňové účely podřadit pod příjmy z pronájmu, a na druhé straně uplatnily daňově uznatelné náklady, nereflektují na soukromoprávní důsledky neplatnosti smlouvy, tj. jednají tak, jako by tato smlouva byla bezvadná, pak neplatnost smlouvy nemá na zdanitelnost dosažených příjmů a daňovou uznatelnost uplatněných nákladů žádný vliv.

Ověření neplatnosti rozhodnutí finančního úřadu

Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně (obvykle finanční úřad), který rozhodnutí vydal, a to samozřejmě rozhodnutím.

Usnesení ze dne 21.3.2001 sp. zn. IV.ÚS 65/01: Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. To musí samozřejmě učinit rozhodnutím. Neshledá-li však správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá vydat o tom rozhodnutí.

Neshledá-li však správce daně splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá povinnost vydat o tom rozhodnutí.

Usnesení ze dne 29.8.2001 sp. zn. IV.ÚS 65/01: Neshledá-li finanční správní orgán splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí, zákon mu neukládá povinnost vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti.

Shodně k této otázce přistupuje i judikatura NSS, podle níž nemá daňový subjekt subjektivní veřejnoprávní nárok na vydání rozhodnutí v případě, že nejsou splněny podmínky neplatnosti rozhodnutí. Dle NSS je ověření neplatnosti rozhodnutí podle § 32 odst. 7 daňového řádu je svou podstatou nápravným prostředkem dozorčího práva, na jehož užití a výkon není právní nárok.

(viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21.9.2011, čj. 7 Ans 5/2008-164).

Neplatnost právních úkonů v pracovním právu

Pro jakéhokoli zaměstnavatele je velmi důležité si uvědomit alespoň toto právní minimum (viz zejména § 20 a 72 zákoníku práce):

1) Rozvázání pracovního poměru (jako právní úkon) je považováno za platný právní úkon, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá. Jedná se tzv. princip relativní neplatnosti právních úkonů. Neplatnosti rozvázání pracovního poměru se může zaměstnanec (ale i zaměstnavatel) domáhat u soudu ve lhůtě do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit (žaloba na neplatnosti rozvázání pracovního poměru).

2) Vznik pracovního poměru je považování za platný právní úkon teprve tehdy, pokud byly sjednání všechny podstatné náležitosti. Zde se tedy jedná o princip absolutní neplatnosti právních úkonů. Pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti nebo dohoda o provedení práce jsou platným právním úkonem teprve tehdy, pokud v nich byly řádně sjednány podstatné náležitosti.