Archive

Posts Tagged ‘Spravedlnost’

Vztah práva a spravedlnosti – několik poznámek

  • spravedlnost je v prvé řadě kategorií etickou
  • spravedlnost v právním státě znamená poskytnout státní ochranu proti nespravedlnosti.
  • koncepce přirozeného práva a klasického liberalismu: „Stát má předepisovat to, co jednotlivci nemají dělat, jestliže si nemají překážet v cestě, zatímco občanům má být ponechána volnost dělat všechno, co není zakázané. Státu připadá úkol stanovovat formální pravidla, občanům odpovědnost za podstatu individuálního chování.“
  • spolehlivost pozitivního vymezení spravedlnosti práva je dost pochybná a sporná. Kvalita historických právních systémů je spíše spojena s vymezením co není spravedlivé, co je nespravedlivé
  • Negativní vymezení spravedlnosti (prof. Goodhart): „Pravidlo, že máte milovat svého bližního, nabývá v právu znění, že svému bližnímu nesmíte škodit.“
  • existují ovšem i názory, že že spravedlnost nemůže být determinantou toho, co skutečně právo je, ale že je to naopak – zákon určuje, co je spravedlivé.. T. Hobbes: “Žádný zákon nemůže být nespravedlivý.” H. Kelsen: „Spravedlivý je jen jiné slovo pro legální nebo legitimní.“ Právní pozitivizmus se zde dostává do protikladu s liberalistickým (ale též přirozenoprávním) pojetím spravedlnosti jako hodnoty či představy, která zákonu předchází.
  • výše  uvedený tlak právních pozitivistů byl pozměněn nástupem nacismu a stalinismu – tak Gustav Radbruch v roce 1946 publikoval svojí slavnou (tzv. Radbruchovu) formuli: “„Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, kromě toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako ‚nesprávné právo‘ spravedlnosti ustoupit.“
  • Aristotelova teorie spravedlnosti: Podstatnou vlastností spravedlnosti je rovnost. Garantem této rovnosti je právo ve smyslu principu „každému, co je jeho“.
  • Spravedlnost lze dělit na vyrovnávající (komutativní) a rozdělující (distributivní).
  • Vyrovnávající spravedlnost se týká narovnávání nerovnosti v mezilidských vztazích. Jejím cílem je zachování rovnosti bohatství, majetku, který vzniká obchodem, výměnou nebo narovnání nerovnosti vzniklé poškozením, zcizením věci. Nejdůležitější kvalitou vyrovnávající spravedlnosti je nestrannost. Každý má dostat podle toho, co mu chybí, bez rozdílu, kdo to je. Příkladem je povinnost nahradit škodu.
  • Rozdělující spravedlnost zaručuje spravedlivé dělení statků, majetků, peněz, funkcí, poct mezi občany státu. Podstatou distributivní spravedlnosti je pak zachování rovnosti ve smyslu proporce, rovnosti jako férového rozdělování. Na rozdíl od komutativní spravedlnosti, která je aritmetickou úměrou, je distributivní spravedlnost geometrickou úměrou
  • Procedurální teorie spravedlnosti věnují pozornost analýze podmínek toho, jak je možné spravedlivé uspořádání společenských vztahů, institucí apod. Teoretickým východiskem procedurálních teorií je smluvní princip. Smlouva je jedním z nejstarších způsobů ustanovení spravedlnosti. Princip smlouvy je dominantním způsobem výkladu spravedlnosti hlavně v novověku a charakterizuje tzv. liberální koncepce spravedlnosti.
  • Americký právní a politický filozof John Rawls předkládá svou procedurální teorii spravedlnosti v knize Teorie spravedlnosti. Princip spravedlnosti konkretizuje prostřednictvím dvou základních zásad, které nemají nic společného s řešením všedních právních problémů: 1) Základní občanská práva a svobody: Každý má mít stejné právo na co nejširší systém základních svobod, které je slučitelné se stejným právem pro všechny. 2) Kdy je dovolena nerovnost:  Sociální a ekonomické nerovnosti se musí vytvořit tak, aby se dalo rozumně očekávat, že budou sloužit ve prospěch každého, a aby byly spojeny s postavením a úřady, které jsou při spravedlivé rovnosti šancí přístupny každému.
  • v právu vede k nespravedlivosti zejména vliv omylů,  subjektivismu, egoismu, mocenských ambicí a libovůle, úmyslného protiprávního jednání, nesprávného nakládání s fakty.

Formální spravedlnost

Právní teorie rozlišuje spravednost formální a materiální.

Z postulátů formální spravedlnosti pro právní myšlení nepochybně vyplývá princip obecnosti právní regulace a princip stejného zacházení před zákonem (čili princip obecnosti zákona a rovnosti před ním).

Tyto principy pak implikují zákaz diskriminace a zákaz libovůle.

( viz HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 246)

Právo a spravedlnost dle řecké mytologie

Zeus je nejvyšším bohem, otcem dalších bohů, a proto spravedlnost v poslední řadě má v něm původ.  Jeho dcera Diké je personifikovanou spravedlností. Tento poměr není v řecké mytologii náhodně – naznačuje se tím poměr spravedlnosti a práva k vládnoucí moci, v níže se veškerá spravedlnost soustřeďuje.

“Diké jde, spravedlivou moc nesouc ve svých rukou” (Sofokles v Elektře, verš 476)

“Kdo ji ukřivdí, proti tomu dovolává se u Zeva ochrany pro učiněné jí urážky” (Hesoid)

Sestrou bohyně Diké je Eunomia, bohyně zákonného řádu ve světě, dcerou její Hesychia (Klid) a druhou sestrou Eiréné (Mír), obě představitelky blahodárného působení spravedlnosti. Eiréné byla matkou bohatství a radosti.

V řecké mytologii lze také najít zřejmý popis toho, že spravedlnost může být také bezohledná, když přestoupení božských zákonů stíhá boží spravedlnost těžkými tresty. Tak například Erinye (opouštějíce podsvětí, pronásledují zločince, neustávajíce od svého krutého záští, až vezmou pomstu na tom, kdo se provinil) nelítostně a bez zřetele na velikost způsobeného bezpráví štvou pachatele k smrti.

Z celé spleti mytologických představ lze vyloučit trojí druh práva a spravedlnosti:

  1. Právo a spravedlnost kosmická, splývající s představou přirozené nutnosti a mající svůj původ v představě jednotnosti kosmu; existovaly by i tehdy, kdyby nebylo bohů a lidí, protože jsou složkami světového řádu, který vynucuje bezvýjimečnou poslušnost na každém, ať je bohem nebo člověkem. je to zákon Osudu, ženoucí vše směrem jím určeným. “Souzenému osudu nemožno uniknout ani bohu”, pravila věštba poslům krále Kroisa.
  2. Právo a spravedlnost pramenící z božské vůle. Bohové, udržující mravní řád v lidstvu, dávají nařízení, jichž zachování vynucují tresty. Ten, kdo jedná ve smyslu božích příkazů, jest zároveň zbožným a spravedlivým a získává boží odměny.
  3. nejnižší stupen tvoří právo a spravedlnost lidská, v nichž se uplatňuje především vůle člověka. Ovšem zákonodárci, kteří dali řeckým obcím zákony, byli dle podání ve stycích s božstvím, které jim ty zákony zjevilo.

(zpracováno dle: TOMSA, Bohuš. Idea spravedlnosti a práva v řecké filosofii. Reprint původního vyd. z r. 1923. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, 228 s. Knihovna společenských věd. ISBN 978-808-6898-933)

Categories: Filosofie Tags:

NSS: “… je málo právních odvětví, v nichž by platila nepřehlednější a méně logická pravidla… než v právu daňovém”

Dne 16.10.2008 vydal rozšířený senát NSS  rozsudek čj. 7 Afs 54/2006-155 (č. 1778/2009 Sb. NSS), ze kterého stojí za to citovat:

Nejvyšší správní soud v první řadě poznamenává, že je málo právních odvětví, v nichž by platila nepřehlednější a méně logická pravidla a v nichž by bylo lze obtížněji hledat spravedlnost a řádné uplatnění ideje rovnosti než v právu daňovém.

Více než ve většině jiných právních odvětví se zde prosazuje utilitární nazírání na právo, motivované především snahou získat daňové příjmy v potřebné výši, v kombinaci s vlivem zájmových skupin, prosazujících partikulární zájmy.

Soud moc není povolána k tomu, aby do uvedených procesů aktivně zasahovala a snížila se je „vylepšovat“, neboť by vybočovala ze své ústavní role. Pokud však příjemce daní, tedy stát, který je zároveň zákonodárcem, argumentuje ve svůj prospěch ideou spravedlnosti a rovnosti s odůvodněním, že určitý daňový subjekt má určitou daň platit, protože jiné daňové subjekty také platí daně, nelze tuto argumentaci přijmout v případě, že sám zákonodárce začasté zcela arbitrárně určuje, že určité statky zdaněná podléhají a určité nikoli.

Zákaz neodůvodněně nerovného zacházení je v daňovém právu velmi důležitým korektivem, který může v určitém případě vést k ulehčení situace daňového subjektu, srovná-li se jeho postavení s jinými subjekty v postavení z relevantních hledisek srovnatelném, nemůže však – jakoby dodatečně, nad rámec zákona – založit daňovou povinnost legálně nezakotvenou, a to ani tehdy, jestliže tuto legálně nezakotvenou „povinnost“ část jiných daňových subjektů ve srovnatelné pozici z určitých právně irelevantních důvodů /(např. ze strachu z kolaterálních dopadů či z nechuti vést dlouhé právní spory) plní.

Poznámky:
Utilitární = hledící na prospěch, upřednostňující prospěšnost či užitek
Kolaterální = vedlejší, postranní