Archive

Posts Tagged ‘Wagnerová’

Daně musí být transparentní, předvídatelné a přiměřené. Daňový systém jako test legitimity státu.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24.2.2004 čj. 2 Afs 62/2004-70 (č. 572/2005 Sb. NSS) doslova uvedl:

Současný stát je nutno vnímat jako důsledek společenské smlouvy, tzn. konkludentního konsensu společnosti o tom, že je racionální existence instituce, zajišťující veřejné zájmy. Jakkoliv proto má stát v řadě vztahů vrchnostenské postavení, je jeho prvotní podstata založena na smluvní bázi. To mimo jiné znamená, že každá fyzická i právnická osoba má ve vztahu ke státu nejen řadu povinností (souhrnně podřaditelných pod povinnost respektovat jeho právní řád), nýbrž rovněž řadu práv.

Touto optikou nazíráno představuje daňový systém nejen nezbytný prostředek k materiální existenci státu, nýbrž především test jeho legitimity. Soustava daní proto musí být z hlediska její koncepce i konkrétní aplikacetransparentní, předvídatelná a přiměřená. V opačném případě zmíněnou legitimizační funkci nemůže splňovat, a v konečném důsledku tak zpochybňuje samotný význam a funkce státu.

Za zmínku stojí, že tento judikát uvádí v rámci komentáře ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny kniha WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012.

Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové ke stanovisku pléna ve věci Pl. ÚS-st. 33/11

“K samotnému obsahu stanoviska je obtížné se ústavněprávně vymezovat, neboť ke konkrétnímu problému ústavnosti zahájení daňových kontrol se stanovisko z pozic ústavněprávních vlastně vůbec nevymezuje, pominu-li odkazy na dřívější judikaturu, která je zčásti obecná a zčásti se týkala jiných skutkových a právních situací. Ve skutečnosti je odůvodnění soustředěno jen do bodů 8, 9, 10 stanoviska, které vycházejí z buď z podústavní, tj. zákonné úpravy daňových kontrol, resp. maximálně z teorie správního práva, aniž by aspirovaly především na výklad pojmu libovůle, která je ústavním pořádkem čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny zakázána. Pokud by se stanovisko s tímto problémem blíže zabývalo, muselo by zajisté dojít ke korekci názorů správní doktriny o nutnosti čisté „nahodilosti“ či spíše libovolnosti kontrol. Mám za to, že by nutně dospělo k závěru o nutnosti existence interního obecného předpisu vydaného ministerstvem financí, který by stanovil jak časové, tak věcné důvody, jejichž aplikace by vždy a ve stejných případech stejně vedla k zahajování daňových kontrol u jednotlivých plátců daní. Jen kontrola, vykonávaná dle předem, byť obecně stanovených pravidel, je řádným výkonem státní moci na poli výběru daní. Jen tak legitimně spoutaný výkon moci může ústavně-konformně omezovat právo na informační sebeurčení.”

Zdroj: Karta a text dokumentu.

Plénum ÚS: Daňová kontrola může být i bez podezření

Všem těm, kteří se nějakým způsobem zajímali o právní kauzu (ne)možnosti legálního zahájení daňové kontroly (zejména od nálezu I. ÚS 1835/07 ze dne 18.11.2008), doporučuji k přečtení včerejší (08.11.2011) rozhodnutí pléna Pl. ÚS 33/11. Možná stojí i za pozornost krátkost textu tohoto rozhodnutí, to také o lecčem svědčí.

Bohužel svoboda opět dostala na frak a musela ustoupit sociální (či sociologické) koncepci práva; princip proporcionality zde pohříchu nakonec byl Ústavním soudem uplatněn takovým způsobem, že „veřejný“ (uvozovky jsou mým dílem a snažím se tím dát najevo svoji skepsi nad jakýmkoli objektivním základem tohoto pojmu) zájem na výběru daně převýšil nad ochranou autonomní sféry jednotlivce.

Je třeba vzdát hold soudkyni Wagnerové (po kolikáté již, že!) a soudcům Holländer (pozn.: většího znalce teorie práva bychom v soudnictví těžko hledali, viz jeho publikační činnost) a Duchoň za jejich disentní stanoviska.

Na druhé straně budiž řečeno, že včerejší rozhodnutí de facto znamená, že disentní stanovisko soudkyně Janů z nálezu I. ÚS 1835/07 ze dne 18.11.2008 se nakonec prosadilo. Já za sebe (a zcela subjektivně) tedy za to tuto soudkyni jistě nechválím.