Archive

Posts Tagged ‘Právní principy’

Tim Cook is right, if he insists on the requirement of legal certainty

The European Union, after a lengthy investigation, ruled Tuesday that Apple’s use of Irish subsidiary companies to avoid paying taxes amounts to the tech giant receiving “illegal state aid” from Ireland. As a result, Apple may be required to pay around $14.5 billion in back taxes dating back to 2004.

Cook: This would strike a devastating blow to the sovereignty of EU member states over their own tax matters, and to the principle of certainty of law in Europe. Ireland has said they plan to appeal the Commission’s ruling and Apple will do the same.We are confident that the Commission’s order will be reversed. At its root, the Commission’s case is not about how much Apple pays in taxes. It is about which government collects the money.

My comment:

I think that he (Tim Cook) is right in saying that it should not be seen as unlawful if they pay taxes according to the rules of the national state. If the European Commission is now saying that a business entity (Apple) and the state (Ireland) had done something wrong, it is undoubtedly greatly undermined the national tax sovereignty (inside view) and the principle of legal certainty (external view).

Gardner: It makes no difference that Ireland cheerfully agreed to it. It’s still a tax dodge, just a state-sanctioned tax dodge.

My comment:

It is completely evident that Matt Gardner comes from a completely different starting philosophy: Taxes are not paid according to predetermined and fixed laws, but by arbitrary ad-hoc decisions motivated rather politically and legitimized by moral (not legal) standards. In other words: collect the maximum tax at any price, to the right and legal certainty notwithstanding.

Source: A Tax Expert Takes Tim Cook’s EU Letter Apart Point By Point | Fast Company | Business + Innovation

NSS uznává změnu základního cíle správy daní: Nikoli nekrátit příjmy státního rozpočtu, ale daň stanovit po právu (ve správné výši)!

Ke změně základního cíle správy daně se Nejvyšší správní soud zejména vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 – 46 (uveřejněn: č. 2925/2013 Sb. NSS) :

„Dochází k výraznému posunu, co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav. Zatímco dříve správce daně dbal především na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch či v neprospěch daňového subjektu. Cíl správy daně, tak jak byl zakotven v daňovém řádu, však zcela jistě neznamená, že by byl správce daně a priori povinen vyhledávat za daňový subjekt skutečnosti, které by mohly být v jeho prospěch; pokud je však ve své dispozici má, musí se jimi zabývat

Nelegální práce se musí sankcionovat? Nikoli! Vždyť pro to není dostatek legitimních důvodů!

V časopise Právní rádce č. 02/2013 je uveden rozhovor s náměstkem MPSV JUDr. Petrem Šimerkou, ve kterém mimo jiné uvádí:

Švarcsystém byl v minulosti definován v zákoně o zaměstnanosti, ale už tomu tak není. Spíše jde o historický pojem. V zákoníku práce byl přesněji vymezen pojem tzv. závislé práce a v návaznosti na to i definována tzv. nelegální práce v zákoně o zaměstnanosti. My chceme, aby inspekce práce postihovala případy, kdy jsou naplněny znaky závislé práce, daná osoba však není zaměstnancem, ale pracuje na živnostenský list. Taková práce je nelegální a musí být sankcionována. Karty jsou zcela jednoznačně rozdány.

K tomu si dovoluji tento komentář:

Principiální otázkou je, čemu a proč se říká nelegální práce.

Kde jsou zdroje legitimity tvrdit, že tzv. závislá práce musí být vykonávána pouze na základě pracovně-právního poměru a nikoli v režimu samostatného nezávislého podnikání (např. na živnostenský list)?

Jaké základní či ústavní právo se tím chrání či naopak narušuje (omezuje)? Skutečně je v souladu s principem proporcionality, vnucovat pracovně-právní poměr i tam, kdy obě strany se svobodně rozhodli jinak? Skutečně je pravdou, že zaměstnanec je tou slabší (a navíc zřejmě prakticky nesvéprávnou) stranou, která se nemůže svobodně rozhodnout jinak než pro pracovně-právní poměr.

A není to náhodou ve skutečnost právě a jen o tom, že státu jde právě a jen o zjednodušení výběru daní z příjmů a pojistného, a tedy svojí “ochranu zaměstnanců” demonstruje jen naoko? A stačí tento pravý úmysl státu na to, aby bylo proporcionální, tímto důvodem a způsobem omezit ústavní svobody? Dovoluji si tvrdit, že nikoli!

NSS: Zásada nároku na odpočet DPH – presumpce nároku na odpočet

V rozhodnutí NSS ze dne 14.6.2012 sp. zn. 1 Afs 48/2012-39 se můžeme ve zdůvodnění dočíst:

Šestá směrnice, stejně jako zákon o dani z přidané hodnoty, jsou zbudovány na zásadě nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Pokud tedy zákon nestanoví jinak, je třeba vycházet z presumpce nároku na odpočet, čili cokoli, co zákon vysloveně nevyjímá, je možno jako odpočet daně na vstupu.

 

Princip dobré víry jako ochrana subjektivního práva a jako princip presumpce správnosti

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9.10.2003 sp.zn. IV. ÚS 150/01 konstatoval:

Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.

Pokuta dle § 98 ZDPH je zřejmě v rozporu s unijním právem

Soudní dvůr EU se ve svém rozhodnutí ze dne 19.7.2012 ve věci C-263/11 vyjádřil, že:

Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že není vyloučeno, že pravidlo vnitrostátního práva, které umožňuje uložit pokutu ve výši obvyklé sazby daně z přidané hodnoty uplatnitelné na základě hodnoty zboží, které bylo předmětem uskutečněných dodávek, jednotlivci, který nesplnil svoji povinnost nechat se zapsat do registru osob povinných k dani z přidané hodnoty a který nebyl povinen odvést tuto daň, je v rozporu se zásadou proporcionality.

Z toho tedy vyplývá, že ustanovení § 98 našeho zákona o DPH (zákon č. 235/2004 Sb.) je s velkou pravděpodobností v rozporu s unijním právem. V případě vyměření této sankce se tedy mohou plátci bránit s odkazem na tento judikát.

Obecné zásady používané při rozhodování ESD o DPH

Některé obecné zásady používané při rozhodování Evropského soudního dvora (ESD) o DPH:
a) Zásada právní jistoty
  • při výkonu pravomocí musejí členské státy respektovat obecné právní zásady, které jsou součástí právního řádu Společenství, zejména zásadu právní jistoty a zásadu proporcionality (odkaz na předchozí rozsudky ze dne 18. prosince 1997, Molenheide a další, C286/94, C340/95, C401/95 a C47/96, Recueil, s. I7281, bod 48)
  • zásada právní jistoty platí obzvláště tehdy, pokud se jedná o právní úpravu, jež by mohla obsahovat finanční zátěž, aby dotčeným osobám bylo umožněno seznámit se přesně s rozsahem jejich povinností, které jim ukládá. Z toho vyplývá, že je nutné, aby osobám povinným k dani byly známy jejich daňové povinnosti před uzavřením transakce.
b) Zásada proporcionality
  • co se týče zásady proporcionality, je namístě připomenout, že Soudní dvůr v bodě 46 svého  rozsudku ve věci Molenheide a další rozhodl, že v souladu s touto zásadou musejí členské státy využívat prostředků, které sice umožňují účinně dosáhnout cíle sledovaného vnitrostátním právem, avšak co nejméně narušují cíle a zásady stanovené dotčenými předpisy Společenství. Je sice legitimní, že se opatření přijatá členským státem snaží o co nejúčinnější ochranu plateb do veřejného rozpočtu, tato opatření nicméně nesmějí přesahovat rámec toho, co je k dosažení tohoto účelu nezbytné.
c) Zásada neutrality
  • Z judikatury Soudního dvora týkající se dodatečného vymáhání DPH rovněž vyplývá, že opatření, jež mají členské státy možnost přijmout k zajištění správného výběru daně a k předcházení daňovým únikům, nesmějí být používána způsobem, který by zpochybnil neutralitu DPH (odkaz na předchozí rozsudky ze dne 21. března 2000, Gabalfrisa a další, C110/98 až C147/98, Recueil, s. I1577, bod 52; ze dne 19. září 2000, Schmeink & Cofreth a Strobel, C454/98, Recueil, s. I6973, bod 59).
  • Co se týče zásady daňové neutrality, je namístě připomenout, že tato zásada brání zejména tomu, aby s podobným poskytováním služeb, která si tak navzájem konkurují, bylo zacházeno z hlediska DPH odlišně.
(zpravováno podle rozhodnutí ESD ve věci C-409/04 Teleos)