Archive

Archive for the ‘Výklad právních předpisů’ Category

Objektivní (desetiletá) prekluzivní lhůta pro vyměření daně nelze prodlužovat, přerušovat ani stavit; od roku 2011 je tedy lhůtou konečnou.

Ve Sbírce rozhodnutí NSS číslo 10/2012 ze dne 31.10.2012 lze najít rozsudek NSS ze dne 31.5.2012 čj. 9 Afs 72/2011-218 (č. 2676/2012 Sb. NSS), věc: LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS a.s. vers. Celní ředitelství Praha.

K tomuto rozsudku je ve zmíněné sbírce mj. vybrána tato právní věta:

Ustanovení § 148 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve kterém je stanovena maximální desetiletá lhůta pro stanovení daně, jejíž běh nelze prodlužovat, přerušovat ani stavit, lze aplikovat pouze na prekluzivní  lhůty, které počaly běžet za účinnosti daňového řádu, tj. od 1.1.2011; v případech, kdy maximální desetiletá prekluzivní lhůta počala běžet před účinností daňového řádu, postupuje se dle dosavadních právních předpisů, včetně § 41 SŘS.

Ze samotného textu odůvodnění tohoto rozsudku je možné učinit tyto poznámky:

  • ustanovení, podle kterého se prekluzivní lhůta z určitého přechodného důvodu staví, nemusí být nutně považováno za ustanovení hmotněprávní. Ustanovení § 41 SŘS , podle kterého se (ve znění do 31.12.2010) pozastavuje běh prekluzivní lhůty ve věcech daní, je tedy úpravu procesní. Proto se takto zastaví běh i těch prekluzivních lhůt, které počaly běžet před 1.1.2003 (tj. před účinností SŘS).
  • v současnosti (od 1.1.2011) je zde zcela nová úprava, která aplikace § 41 SŘS na běh prekluzivních lhůt vyloučila. Ke stavění objektivní (desetileté) lhůty podle § 41 SŘS tak nyní nedochází. Dle § 148 odst. 5 daňového řádu tedy platí, že lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku; tuto lhůtu pak nelze ani stavět či přerušovat. Toto je i v souladu se záměrem zákonodárce (ratio legis), který v důvodové zprávě konstatoval, že je zde stanovena “maximální desetiletá lhůta, po kterou je možno lhůty obnovovat, a tedy stanovit daň.”
  • daňovým řádem stanovená desetiletá objektivní lhůta tedy představuje maximální časový limit pro stanovení daně (je tedy lhůtou konečnou), avšak s těmito výhradami:
    • vydání pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu (§ 148 odst. 6 daňového řádu)
    • podá-li daňový subjekt řádné daňové přiznání a současně daň uhradí za účelem zániku trestnosti z důvodu účinné lítosti (§ 148 odst. 7 daňového řádu)
  • nastíněný rozpor s předchozí judikaturou za účinnosti předchozí právní úpravy lze překonat ve smyslu zásady lex posterior derogat priori, protože pozdější právní předpis mlčky ruší právní předpis dřívější, pokud oba nemohou v tomtéž právním řádu platit současně.
Advertisements