Archive

Posts Tagged ‘Stanovení daně podle pomůcek’

Esenciální výdaje nelze při stanovení daně zcela pominout, i když jejich skutečná výše nebyla spolehlivě prokázána (vede to na stanovení daně podle pomůcek)

V praxi daňových kontrol správce daně velmi často se snaží situaci vidět tak, že navzdory tomu, že předmětná zakázka (třeba stavební, ale i jiná)  byla skutečně provedena, finálnímu zákazníkovi skutečně řádně předána a jím také zaplacena, neuzná dodavateli náklady vynaložené na potřebné subdodávky (například s odkazem na to, že se podle názoru finančního úřadu daňovému subjektu nepodařilo prokázat, že právě tento subdodavatel tuto předmětnou subdodávku provedl). Takto pak správce daně doměřuje dodavateli opravdu velmi nereálný základ daně, a stanovení daně podle pomůcek (tedy za použití v nákladech hodnoty subdodávky v ceně obvyklé) je tedy nejen pro takový daňový subjekt příznivější, ale i mnohem více spravedlivější (protože blíže správné výši).

V uvedené situaci je vhodné poukázat například na rozsudek NSS ze dne 31.5.2017 čj. 2 Afs 160/2016 -38 (žalobce: V.M.), ze kterého je možno citovat:

Neprokázání daňové uznatelnosti konkrétních výdajů samo o sobě ještě není způsobilé zpochybnit účetnictví jako celek a nemožnost stanovit daň dokazováním.  Nicméně jedná-li se o výdaje, které musely být pro dosažení příjmů zcela logicky vynaloženy (tzv. esenciální výdaje), jejich skutečná výše však nebyla spolehlivě prokázána, není možné tyto výdaje zcela opomenout. Uzná-li správce daně určitou část příjmů ke zdanění, a odebere tedy poplatníkovi část jeho majetku, musí přiznat i relevantní část výdajů objektivně minimálně nutných na jeho pořízení.

Správce daně se v daňovém řízení zcela opomenul zabývat otázkou, zda nezpochybněné výdaje za rok 2010 mohly stěžovateli umožnit realizaci předmětné zakázky. Pokud by totiž zjistil, že uplatněné a prokázané výdaje nemohly pokrýt provedené stavební práce a použitý stavební materiál, nelze dojít k závěru, že daň lze stanovit dokazováním, a bylo by tedy třeba přistoupit k stanovení daně pomocí pomůcek.

 

Opožděně uplatněný žalobní bod: Rozvinutí argumentace vers. kvalitativně odlišná argumentace

Ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (Sb. NSS) č. 4/2012 (ze dne 30.4.2012) byl uveřejněn rozsudek NSS ze dne 20.7.2011 čj. 1 Afs 41/2011-178 (č. 2547/2012 Sb. NSS), který se zabýval zejména posouzením situace, kdy žalobce podá doplnění odvolání po lhůtě pro podání žaloby. Za takové situace je totiž potřeba aplikovat ustanovení § 71 odst. 2 SŘS, podle kterého nelze po lhůtě pro podání žaloby (dle § 72 SŘS: 2 měsíce od oznámení předmětného rozhodnutí správního orgánu) rozšířit žalobu na na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body.

Žalobce (a současně stěžovatel) v daném případě argumentoval tím, že se nejednalo o opožděně uplatněný žalobní bod, neboť šlo pouze o rozšíření argumentace ke včas podanému žalobnímu bodu.

Nejvyšší správní soud (ve shodě s krajským soudem) se neztotožnil s argumentací žalobce (stěžovatele), když zejména zdůraznil, že nově vznesená žalobní námitka je kvalitativně zcela odlišnou námitkou (a nikoli tedy pouhým rozšířením argumentace) od námitky včas uplatněné, neboť se týkala způsobu stanovení daně, přičemž tvrdila, že daň měla být stanovena za použití pomůcek (§ 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.; dnes obdobně § 98 daňového řádu), což je zcela odlišný způsob od stanovení daně dokazováním. NSS přitom zdůraznil, že způsob stanovení daně pomůckami nebyl v průběhu daňového řízení správními orgány použit; zejména však nebyl zvažován a ani navržen žalobcem (stěžovatelem).

Shrnutí pro praxi: Pokud podnikatel v průběhu daňového řízení dojde k přesvědčení, že by stanovení daně podle pomůcek v dané  případě bylo možné a pro něj výhodné, je potřeba tuto námitku předložit co nejdříve, nejpozději jako žalobní bod ve lhůtě (dle § 72 SŘS) pro podání žaloby krajskému soudu. Pozdější doplnění žaloby v tomto směru by dle výše uvedeného judikátu bylo považováno za pozdě uplatněný žalobní bod a bylo by tedy od něj odhlédnuto.

Stanovení daně podle pomůcek je nejen oprávněním, ale i povinností správce daně

Ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 2/2012 je pod číslem 2507/2012 Sb. NSS publikována tato právní věta:

Pokud daňový subjekt nesplní při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností a zároveň není možné stanovit daň dokazováním, je správce daně nejen oprávněn, ale i povinen stanovit daň podle pomůcek, přitom musí dostát nárokům, které zákon na stanovení daně podle pomůcek klade. Správce daně tedy nemůže v takové situaci postupovat tak, jako by daň stanovil dokazováním, nepostačují-li shromážděné důkazy k přesnému určení daně.

(podle rozsudku NSS čj. 5 Afs 72/2008-71 ze dne 23.7.2009)