Archive

Archive for the ‘Judikatura’ Category

Ústavní soud zrušil část ustanovení týkajících se kontrolního hlášení

S účinností od 1. 1. 2016  založil  zákon o dani z přidané hodnoty zcela novou povinnost:  podávat tzv. kontrolní hlášení.  Toto hlášení fakticky rozšířilo  plátcům daně rozsah břemene tvrzení nad rámec obsahu daňového přiznání.  Od začátku tohoto nového institutu  byly kolem jeho zavedení a způsobu provedení výrazné kontroverze.  Tyto zejména vyústily v návrh 21 senátorů,  podaný Ústavním soudu dne 3. prosince 2015,  na jeho úplné zrušení.  O tomto návrhu Ústavní soud rozhodl  ve svém nálezu Pl. ÚS 32/15 ze dne 6.12.2016.

Ústavní soud s účinností k 31. 12. 2017  zrušil ustanovení § 101d odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty,  což prakticky znamená,  že obsah kontrolního hlášení (tedy rozsah plátcem povinně uváděných údajů)  může být po tomto datu stanoven pouze zákonem (tedy v důsledku rozhodnutí zákonodárného sboru),  a nikoliv pouze  konkretizací přímo v elektronickém formuláři  kontrolního hlášení.  Ústavní soud zde přitom konstatoval,  že výkonné moci tak byla svěřena moc,  která dle ústavy náleží jen moci zákonodárné.  Byla porušena zásada výhrady zákona pro ukládání povinností,  podle které „nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ a „ povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích“.  Konkrétně tak Ústavní soud v této věci uzavřel,  že zákon musí blíže vymezit alespoň okruh údajů, které musí plátce v kontrolním hlášení sdělovat.

 Ústavní soud (s účinností dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů) zrušuje ustanovení § 101g odst. 5  zákona o dani z přidané hodnoty.   Takto tedy byla zrušena dosti bizarní úprava,  podle které výzva, kterou správce daně zasílal (ohledně kontrolního hlášení) plátcům pomocí emailu,  se považovala za doručenou již dnem odeslání (tedy například i za situace,  kdy se taková výzva vůbec nedostala, třeba v důsledku nespolehlivosti veřejné datové sítě, do dispozice plátce).

Průlomové rozhodnutí: Poskytovatelé wi-fi sítí apriorně neodpovídají za jejich zneužití

Jedná se o rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 15. září 2016 ve věci Tobias Mc Fadden v. Sony Music Entertainment Germany GmbH (C-484/14), z jehož výroku je možno citovat:

Článek 12 odst. 1 směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby osoba, jejíž práva k určitému dílu byla poškozena, mohla žádat od poskytovatele přístupu náhradu škody, jakož i náhradu výdajů spojených s výzvou a náhradu nákladů vynaložených před soudem v rámci její žaloby o náhradu škody na základě toho, že třetí osoby využily k porušení jejích práv jeden z těchto přístupů. Naproti tomu musí být toto ustanovení vykládáno tak, že nebrání tomu, aby se tato osoba domáhala zamezení dalšího porušování, jakož i náhrady výdajů spojených s výzvou a náhrady nákladů řízení vůči poskytovateli přístupu ke komunikační síti, jehož služby byly využity k tomuto porušení za předpokladu, že tyto návrhy směřují nebo následují po vydání příkazu vnitrostátního soudního nebo správního orgánu, který tomuto poskytovateli zakazuje další porušování.

Článek 12 odst. 1 směrnice 2000/31 ve spojení s čl. 12 odst. 3 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že s ohledem na požadavky vyplývající z ochrany základních práv, jakož i s ohledem na pravidla stanovená směrnicemi 2001/29 a 2004/48, v zásadě nebrání vydání takového příkazu, jako je příkaz dotčený v původním řízení, který pod hrozbou pokuty vyžaduje od poskytovatele přístupu ke komunikační síti umožňující veřejnosti připojení na internet, aby třetím osobám zabránil ve zpřístupnění určitého díla nebo jeho částí chráněných autorským právem veřejnosti prostřednictvím tohoto internetového připojení, na internetových výměnných systémech (peer-to-peer), když má tento poskytovatel možnost volby technických opatření k tomu, aby vyhověl tomuto příkazu, třebaže je tento výběr omezen na jediné opatření spočívající v zabezpečení internetového připojení heslem, pokud jsou tito uživatelé povinni uvést svou totožnost k získání hesla, a nemohou tedy jednat anonymně, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

Source: Průlomové rozhodnutí: Poskytovatelé wi-fi sítí apriorně neodpovídají za jejich zneužití | PravniRadce.iHNed.cz –

Categories: ESD, IT, Laissez-faire Tags:

Zemřel soudce Nejvyššího soudu USA Antonin Scalia – svět přišel o významného zastánce právního konzervatismu, originalismu a textualismu.

Tak tato zpráBN-MP146_1Scali_P_20160213172648va mne velmi zaskočila a zarmoutila. Sleduji jej již dlouho (a snažím se i propagovat v ČR, například cestou citace v některých mých odborných statích) a tato událost se mne tedy dosti dotkla. Takto blízkému konci myslím nic nenasvědčovalo (jakkoli samozřejmě jeho osobní život až tak nesleduji).

Zásadní problém bude, zda existují nějací ideoví následovníci. Moc se obávám (jako přesvědčený odpůrce všech etatistů, progresivistů, socialistů a sociálních inženýrů – o komunistech ani nemluvě), že takových podobných následovníků příliš není, a pokud jsou, takže jejich nominace do Nejvyššího soudu je jen velmi málo pravděpodobná. Nyní tedy o to více bude důležitý výsledek prezidentských voleb v USA, protože pokud vyhrají demokraté, není ani náhodou myslitelné, že někdo i jen trochu jemu podobný by byl nominován na soudce Nejvyššího soudu. Myslím, že všechny konzervativní a konzervativně-liberální politické proudy po celém světe ztratily velmi významného představitele a vlivného zastánce, kterého bude jen velmi obtížné (pokud vůbec) nahradit.

Bylo, je a bude vždy dobré jej připomínat, protože není žádným tajemstvím, jaký rozruch často i jen vyslovení jeho jména způsobuje v (nejen) českých právních a právně-teoretických diskusích (ovlivněných bohužel velkou skupinou přesvědčených progresivistů či přímo neskrývaných marxistů).

Source: Supreme Court Justice Antonin Scalia Dies at 79 – WSJ

 

NSS: Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít

Diskreční oprávnění neznamená pouze možnost vybrat a rozhodnout, ale jde současně i o povinnost tak učinit. Rubem uvážení je tedy povinnost ji využít, čili povinnost vykonávat veřejnou správu.

Z rozhodnutí NSS ze dne 4.9.2003 čj. 6 A 94/2002-40:

Jak judikoval Vrchní soud v Praze (rozsudek ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 6 A 99/92, tamtéž, str. 143), rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k rozhodnutí.

Z rozhodnutí NSS ze dne 13.3.2008 čj. 5 As 51/2007-105:

Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění, a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu rozhodnutí.

Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.

NSS uznává změnu základního cíle správy daní: Nikoli nekrátit příjmy státního rozpočtu, ale daň stanovit po právu (ve správné výši)!

Ke změně základního cíle správy daně se Nejvyšší správní soud zejména vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 – 46 (uveřejněn: č. 2925/2013 Sb. NSS) :

„Dochází k výraznému posunu, co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav. Zatímco dříve správce daně dbal především na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch či v neprospěch daňového subjektu. Cíl správy daně, tak jak byl zakotven v daňovém řádu, však zcela jistě neznamená, že by byl správce daně a priori povinen vyhledávat za daňový subjekt skutečnosti, které by mohly být v jeho prospěch; pokud je však ve své dispozici má, musí se jimi zabývat

NSS: Daňový řád upřednostňuje hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální -> ztrátu lze uplatnit i v průběhu kontroly

Ve svém rozhodnutí ze dne 27.02.2014 čj. 9 Afs 41/2013-33 Nejvyšší správní soud uvedl (citováno podle právních vět uvedených ve Sb. NSS, kde byl rozsudek uveřejněn pod č. 3015/2014 Sb. NSS):

I. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, upřednostňuje při stanovení daně hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální (§ 1 odst. 2 citovaného zákona). Nově vymezený cíl správy daní, možnost správce daně provádět daňovou kontrolu i ve vyměřovacím řízení a skutečnost, že daňová ztráta je zcela obvyklou zákonnou odčitatelnou položkou, opravňují daňový subjekt za splnění zákonem stanovených, zejména hmotně právních podmínek, uplatnit ztrátu v rámci probíhajícího nalézacího řízení, a to bez ohledu na správcem daně zvolený postup.

II. Daňový subjekt je oprávněn uplatnit daňovou ztrátu v řízení vyměřovacím, jehož účelem je stanovení daně, v řízení doměřovacím, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně, a to i v rámci postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly, jakož i v řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému ve vyměřovacím či doměřovacím řízení (viz § 134 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád).

Zur Berücksichtigung von Gerichtskosten eines Zivilprozesses als außergewöhnliche Belastung

 

FG Düsseldorf 13.2.2014, 12 K 3227/12 E:

Gerichtskosten eines Zivilprozesses sind als außergewöhnliche Belastung zu berücksichtigen, denn für den Steuerpflichtigen, der sein Recht durchsetzen will oder muss, ist im Rechtsstaat die Beschreitung des Rechtsweges unausweichlich. Zivilprozesskosten sind danach nur dann nicht als außergewöhnliche Belastungen zu berücksichtigen, wenn der Steuerpflichtige sich mutwillig oder leichtfertig auf den Prozess eingelassen hat bzw. wenn die beabsichtigte Rechtsverfolgung oder Rechtsverteidigung aus Sicht eines verständigen Dritten keine hinreichende Aussicht auf Erfolg geboten hätte.

Source: Zur Berücksichtigung von Gerichtskosten eines Zivilprozesses als außergewöhnliche Belastung – Verlag Dr. Otto Schmidt.