Archive

Posts Tagged ‘Zásada právní jistoty’

Tim Cook is right, if he insists on the requirement of legal certainty

The European Union, after a lengthy investigation, ruled Tuesday that Apple’s use of Irish subsidiary companies to avoid paying taxes amounts to the tech giant receiving “illegal state aid” from Ireland. As a result, Apple may be required to pay around $14.5 billion in back taxes dating back to 2004.

Cook: This would strike a devastating blow to the sovereignty of EU member states over their own tax matters, and to the principle of certainty of law in Europe. Ireland has said they plan to appeal the Commission’s ruling and Apple will do the same.We are confident that the Commission’s order will be reversed. At its root, the Commission’s case is not about how much Apple pays in taxes. It is about which government collects the money.

My comment:

I think that he (Tim Cook) is right in saying that it should not be seen as unlawful if they pay taxes according to the rules of the national state. If the European Commission is now saying that a business entity (Apple) and the state (Ireland) had done something wrong, it is undoubtedly greatly undermined the national tax sovereignty (inside view) and the principle of legal certainty (external view).

Gardner: It makes no difference that Ireland cheerfully agreed to it. It’s still a tax dodge, just a state-sanctioned tax dodge.

My comment:

It is completely evident that Matt Gardner comes from a completely different starting philosophy: Taxes are not paid according to predetermined and fixed laws, but by arbitrary ad-hoc decisions motivated rather politically and legitimized by moral (not legal) standards. In other words: collect the maximum tax at any price, to the right and legal certainty notwithstanding.

Source: A Tax Expert Takes Tim Cook’s EU Letter Apart Point By Point | Fast Company | Business + Innovation

NSS: Nerealizované kursové rozdíly neovlivňují základ daně, i když jsou zaúčtovány

Před časem rozvířil i tak dost neklidné vody daňového práva tento judikát NSS:

I. Daně lze stanovit pouze na základě zákona, což se děje v rámci legislativního procesu, na základě zákonem stanoveného postupu. Pouze při dodržení zákonných podmínek lze mít za legitimní určení předmětu zdanění. Je proto zcela nepřípustné, aby předmět zdanění, tedy to, co má být zdaněno a odňato z majetkové sféry jednotlivce, bylo stanoveno jakýmkoli jiným způsobem, nadto nikoli v rámci moci zákonodárné, ale v rámci moci výkonné (tj. na základě prováděcí vyhlášky, resp. „Postupů účtování“, které jsou vydávány správním orgánem, zde ministerstvem financí). V takovém případě dochází k porušení ústavního principu dělby moci.

II. Pokud zákonodárce v zákoně nestanoví výslovně, co dani podléhá, resp. co je od daně osvobozeno, nebo např. které výdaje jsou daňově uznatelné a které nikoli, nelze určité plnění zdanit nebo naopak od daně osvobodit nebo výdaj pro účely stanovení základu daně uznat či vyloučit pomocí jiných nástrojů, a to zde konkrétně prostřednictvím mocí výkonnou stanovených účetních postupů (např. použití výsledkové nebo rozvahové metody účtování), které by bylo lze kdykoli měnit. Samotná skutečnost, že v důsledku účetních postupů se určitý „příjem“ zaúčtuje, tedy vejde do hospodářského výsledku, neznamená, že se jedná vždy také o příjem podléhající zdanění. Pro to, aby příjem (výnos) podléhal zdanění, musí existovat legitimní zákonný rámec.

III. Určité položky lze zaúčtovat z pohledu účetního výkaznictví, pro daňovou „uznatelnost“ však stanovuje pravidla zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Odlišné cíle daňového systému a účetního výkaznictví vyžadují, aby jednotlivá pravidla nebyla přespříliš ovlivněna požadavky druhého ze systémů. Pro závěr o tom, zda určitý účetní případ (plnění) podléhá dani, resp. zda jej lze považovat za příjem, který je předmětem daně dle příslušného daňového zákona a který z materiálního a ekonomického hlediska za příjem považovat lze, není a nemůže být zásadně určující to, na jaký účet je daný účetní případ účtován; samotná skutečnost, že je účtován na účet výnosů z něj ještě sensu stricto zdanitelný příjem nečiní. Vycházeje z této premisy je otázka způsobu účtování nepodstatná.

 IV. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, předmětem daně jsou příjmy (výnosy) z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem (dále jen „příjmy“), není-li dále stanoveno jinak. Samotnou změnu kurzu pod vymezení tohoto zákonného ustanovení nelze podřadit, zákon ani za pomocí legislativní techniky nestanoví, že za příjem, který má být předmětem daně, se považuje také např. rozdíl, který vznikne pouze v důsledku změny kurzu k rozvahovému dni. Samotná změna účetní metody nemůže ve svém důsledku, tj. pouhým účetním vytvořením hospodářského výsledku, určit ke zdanění „příjem“, který jím podle zákona o daních z příjmů svou povahou není, a dokonce za něj ani považován od samého počátku (tj. od roku 1993) nebyl.

V. Nerealizované kurzové rozdíly vyjadřují stav, který dosud nenastal, a je pouze simulován pro potřeby účetnictví, a to za účelem vykázání výše závazku v české měně; nelze zde proto hovořit o dosažení zisku nebo ztráty k rozvahovému dni, neboť k tomuto momentu nedochází k vlastní směně peněz, která jediná může vést k realizaci zisku, příp. ztráty. Ziskem může být pouze zhodnocení koruny vůči zahraniční měně doprovázené fyzickým tokem peněz, které je ovšem jasné až k datu uskutečnění operace (splátky, na kterou bylo vynaloženo méně českých korun).

VI. Je třeba rozlišovat mezi „kurzovými rozdíly“ vzniklými pouhým přepočtem (nerealizované kurzové rozdíly) a skutečnými „kurzovými zisky“, resp. ztrátami (realizované kurzové rozdíly). Nerealizované kurzové rozdíly nepředstavují zdanitelný příjem, neboť vznikají pouze na základě přepočtu a nemají žádný relevantní základ v nakládání s majetkem (operativní činnosti podnikatelského subjektu), nemají žádný vliv a dopad na hospodářskou produktivitu, resp. výsledek hospodaření. Jedná se de facto pouze o virtuální zisky (nebo ztráty).

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, čj. 5 Afs 45/2011-94, č. 2626/2013 Sb.NSS)

Z hlediska právního purismu (zejména při snaze o skutečně materiální právní stát), a z hlediska spíše textualistického než purposivistického, je nutno tomuto judikátu zatleskat.

Jinou věcí je však třeba otázka právní jistoty a předvídatelnosti práva (zejména z pohledu prakticky orientovaných uživatelů), u vědomí toho, že postup napadený soudem se mnoho let naprosto pravidelně (za nejen tichého souhlasu prakticky obou stran) prováděl. S tím může souviset i nejistota v tom, zda této judikatorní linie bude držet NSS i dále, zejména zda i další senáty tohoto soudu.

Dále je třeba mít na paměti, že se tímto judikátem otevírá “pandořina skřínka” dosud netušených rozměrů, kdy je již nyní jasné, že oněmi virtuálními zisky nebo virtuálními ztrátami se dá označit mnoho dalších běžně účtovaných výnosových i nákladových položek (debata může být třeba o opravných položkách, rezervách, odpisech, …).

Daně musí být transparentní, předvídatelné a přiměřené. Daňový systém jako test legitimity státu.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24.2.2004 čj. 2 Afs 62/2004-70 (č. 572/2005 Sb. NSS) doslova uvedl:

Současný stát je nutno vnímat jako důsledek společenské smlouvy, tzn. konkludentního konsensu společnosti o tom, že je racionální existence instituce, zajišťující veřejné zájmy. Jakkoliv proto má stát v řadě vztahů vrchnostenské postavení, je jeho prvotní podstata založena na smluvní bázi. To mimo jiné znamená, že každá fyzická i právnická osoba má ve vztahu ke státu nejen řadu povinností (souhrnně podřaditelných pod povinnost respektovat jeho právní řád), nýbrž rovněž řadu práv.

Touto optikou nazíráno představuje daňový systém nejen nezbytný prostředek k materiální existenci státu, nýbrž především test jeho legitimity. Soustava daní proto musí být z hlediska její koncepce i konkrétní aplikacetransparentní, předvídatelná a přiměřená. V opačném případě zmíněnou legitimizační funkci nemůže splňovat, a v konečném důsledku tak zpochybňuje samotný význam a funkce státu.

Za zmínku stojí, že tento judikát uvádí v rámci komentáře ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny kniha WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012.

Vztah práva a spravedlnosti – několik poznámek

  • spravedlnost je v prvé řadě kategorií etickou
  • spravedlnost v právním státě znamená poskytnout státní ochranu proti nespravedlnosti.
  • koncepce přirozeného práva a klasického liberalismu: „Stát má předepisovat to, co jednotlivci nemají dělat, jestliže si nemají překážet v cestě, zatímco občanům má být ponechána volnost dělat všechno, co není zakázané. Státu připadá úkol stanovovat formální pravidla, občanům odpovědnost za podstatu individuálního chování.“
  • spolehlivost pozitivního vymezení spravedlnosti práva je dost pochybná a sporná. Kvalita historických právních systémů je spíše spojena s vymezením co není spravedlivé, co je nespravedlivé
  • Negativní vymezení spravedlnosti (prof. Goodhart): „Pravidlo, že máte milovat svého bližního, nabývá v právu znění, že svému bližnímu nesmíte škodit.“
  • existují ovšem i názory, že že spravedlnost nemůže být determinantou toho, co skutečně právo je, ale že je to naopak – zákon určuje, co je spravedlivé.. T. Hobbes: “Žádný zákon nemůže být nespravedlivý.” H. Kelsen: „Spravedlivý je jen jiné slovo pro legální nebo legitimní.“ Právní pozitivizmus se zde dostává do protikladu s liberalistickým (ale též přirozenoprávním) pojetím spravedlnosti jako hodnoty či představy, která zákonu předchází.
  • výše  uvedený tlak právních pozitivistů byl pozměněn nástupem nacismu a stalinismu – tak Gustav Radbruch v roce 1946 publikoval svojí slavnou (tzv. Radbruchovu) formuli: “„Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, kromě toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako ‚nesprávné právo‘ spravedlnosti ustoupit.“
  • Aristotelova teorie spravedlnosti: Podstatnou vlastností spravedlnosti je rovnost. Garantem této rovnosti je právo ve smyslu principu „každému, co je jeho“.
  • Spravedlnost lze dělit na vyrovnávající (komutativní) a rozdělující (distributivní).
  • Vyrovnávající spravedlnost se týká narovnávání nerovnosti v mezilidských vztazích. Jejím cílem je zachování rovnosti bohatství, majetku, který vzniká obchodem, výměnou nebo narovnání nerovnosti vzniklé poškozením, zcizením věci. Nejdůležitější kvalitou vyrovnávající spravedlnosti je nestrannost. Každý má dostat podle toho, co mu chybí, bez rozdílu, kdo to je. Příkladem je povinnost nahradit škodu.
  • Rozdělující spravedlnost zaručuje spravedlivé dělení statků, majetků, peněz, funkcí, poct mezi občany státu. Podstatou distributivní spravedlnosti je pak zachování rovnosti ve smyslu proporce, rovnosti jako férového rozdělování. Na rozdíl od komutativní spravedlnosti, která je aritmetickou úměrou, je distributivní spravedlnost geometrickou úměrou
  • Procedurální teorie spravedlnosti věnují pozornost analýze podmínek toho, jak je možné spravedlivé uspořádání společenských vztahů, institucí apod. Teoretickým východiskem procedurálních teorií je smluvní princip. Smlouva je jedním z nejstarších způsobů ustanovení spravedlnosti. Princip smlouvy je dominantním způsobem výkladu spravedlnosti hlavně v novověku a charakterizuje tzv. liberální koncepce spravedlnosti.
  • Americký právní a politický filozof John Rawls předkládá svou procedurální teorii spravedlnosti v knize Teorie spravedlnosti. Princip spravedlnosti konkretizuje prostřednictvím dvou základních zásad, které nemají nic společného s řešením všedních právních problémů: 1) Základní občanská práva a svobody: Každý má mít stejné právo na co nejširší systém základních svobod, které je slučitelné se stejným právem pro všechny. 2) Kdy je dovolena nerovnost:  Sociální a ekonomické nerovnosti se musí vytvořit tak, aby se dalo rozumně očekávat, že budou sloužit ve prospěch každého, a aby byly spojeny s postavením a úřady, které jsou při spravedlivé rovnosti šancí přístupny každému.
  • v právu vede k nespravedlivosti zejména vliv omylů,  subjektivismu, egoismu, mocenských ambicí a libovůle, úmyslného protiprávního jednání, nesprávného nakládání s fakty.

Obecné zásady používané při rozhodování ESD o DPH

Některé obecné zásady používané při rozhodování Evropského soudního dvora (ESD) o DPH:
a) Zásada právní jistoty
  • při výkonu pravomocí musejí členské státy respektovat obecné právní zásady, které jsou součástí právního řádu Společenství, zejména zásadu právní jistoty a zásadu proporcionality (odkaz na předchozí rozsudky ze dne 18. prosince 1997, Molenheide a další, C286/94, C340/95, C401/95 a C47/96, Recueil, s. I7281, bod 48)
  • zásada právní jistoty platí obzvláště tehdy, pokud se jedná o právní úpravu, jež by mohla obsahovat finanční zátěž, aby dotčeným osobám bylo umožněno seznámit se přesně s rozsahem jejich povinností, které jim ukládá. Z toho vyplývá, že je nutné, aby osobám povinným k dani byly známy jejich daňové povinnosti před uzavřením transakce.
b) Zásada proporcionality
  • co se týče zásady proporcionality, je namístě připomenout, že Soudní dvůr v bodě 46 svého  rozsudku ve věci Molenheide a další rozhodl, že v souladu s touto zásadou musejí členské státy využívat prostředků, které sice umožňují účinně dosáhnout cíle sledovaného vnitrostátním právem, avšak co nejméně narušují cíle a zásady stanovené dotčenými předpisy Společenství. Je sice legitimní, že se opatření přijatá členským státem snaží o co nejúčinnější ochranu plateb do veřejného rozpočtu, tato opatření nicméně nesmějí přesahovat rámec toho, co je k dosažení tohoto účelu nezbytné.
c) Zásada neutrality
  • Z judikatury Soudního dvora týkající se dodatečného vymáhání DPH rovněž vyplývá, že opatření, jež mají členské státy možnost přijmout k zajištění správného výběru daně a k předcházení daňovým únikům, nesmějí být používána způsobem, který by zpochybnil neutralitu DPH (odkaz na předchozí rozsudky ze dne 21. března 2000, Gabalfrisa a další, C110/98 až C147/98, Recueil, s. I1577, bod 52; ze dne 19. září 2000, Schmeink & Cofreth a Strobel, C454/98, Recueil, s. I6973, bod 59).
  • Co se týče zásady daňové neutrality, je namístě připomenout, že tato zásada brání zejména tomu, aby s podobným poskytováním služeb, která si tak navzájem konkurují, bylo zacházeno z hlediska DPH odlišně.
(zpravováno podle rozhodnutí ESD ve věci C-409/04 Teleos)