Archive

Archive for the ‘Právní principy’ Category

Tim Cook is right, if he insists on the requirement of legal certainty

The European Union, after a lengthy investigation, ruled Tuesday that Apple’s use of Irish subsidiary companies to avoid paying taxes amounts to the tech giant receiving “illegal state aid” from Ireland. As a result, Apple may be required to pay around $14.5 billion in back taxes dating back to 2004.

Cook: This would strike a devastating blow to the sovereignty of EU member states over their own tax matters, and to the principle of certainty of law in Europe. Ireland has said they plan to appeal the Commission’s ruling and Apple will do the same.We are confident that the Commission’s order will be reversed. At its root, the Commission’s case is not about how much Apple pays in taxes. It is about which government collects the money.

My comment:

I think that he (Tim Cook) is right in saying that it should not be seen as unlawful if they pay taxes according to the rules of the national state. If the European Commission is now saying that a business entity (Apple) and the state (Ireland) had done something wrong, it is undoubtedly greatly undermined the national tax sovereignty (inside view) and the principle of legal certainty (external view).

Gardner: It makes no difference that Ireland cheerfully agreed to it. It’s still a tax dodge, just a state-sanctioned tax dodge.

My comment:

It is completely evident that Matt Gardner comes from a completely different starting philosophy: Taxes are not paid according to predetermined and fixed laws, but by arbitrary ad-hoc decisions motivated rather politically and legitimized by moral (not legal) standards. In other words: collect the maximum tax at any price, to the right and legal certainty notwithstanding.

Source: A Tax Expert Takes Tim Cook’s EU Letter Apart Point By Point | Fast Company | Business + Innovation

Advertisements

Rozšířený senát NSS: Rdousící efekt solárních odvodů možno řešit pouze prominutím daně, nikoli uvážením FÚ

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 17.12.2013, sp. zn. 1 Afs 76/2013) dospěl k závěru, že jediným prostředkem jak řešit „rdousící efekt“ účinků solárního odvodu (dle § 7a zákona č. 180/2005 Sb.), je za stávající právní úpravy institut prominutí daně.

I. Konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje.

II. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu.

III. Věc s e v r a c í k projednání a k rozhodnutí prvnímu senátu

Rozšířenému senátu předložil věc první senát Nejvyššího správního soudu, jenž rozhodoval o stížnosti firmy, která vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu v obci Hulín. Ta tvrdí, že kvůli odvodu dochází k její postupné likvidaci. První senát konstatoval, že v řízení o stížnostech na postup plátce daně neexistuje prostor pro posouzení otázky, zda může mít uvalení solárního odvodu na výrobce energie likvidační účinky. Případná úprava výše odvodu, provedená finančním orgánem, by totiž byla s ohledem na neexistující psanou právní úpravu prý problematická (?) – kdyby byl správci daně umožněn uvedený postup, znamenalo by to prý, že by se mu v dané oblasti otevřel velmi těžko kontrolovatelný prostor pro libovůli. První senát v předkládací zprávě senátu rozšířenému navrhl právě využití institutu posečkání úhrady daně.

Členové rozšířeného senátu v usnesení připomněli, že Ústavní soud neshledal zavedení solárního odvodu samo o sobě protiústavním s výhradou, že rdousící efekt odvodu na konkrétního výrobce je nutno ve výjimečných a odůvodněných případech připustit.

Jediným institutem, jehož prostřednictvím výkonná moc dostojí výslovnému pokynu Ústavního soudu a splní tak povinnost uplatnit individuální přístup k jednotlivým výrobcům, kteří se nacházejí ve výjimečné situaci předvídané nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (viz také zde) je právě prominutí daně. Úvaha ministra financí, zda takové rozhodnutí vydat či nevydat, se proto nemůže odehrávat ve sféře „absolutního“ správního uvážení.

via Nejvyšší správní soud | Stát by měl provozovatelům slunečních elektráren, pro které je solární odvod ruinující, tento odvod prominout.

Toto rozhodnutí tak mimo jiné vneslo zásadní příspěvek do diskuse o mezích omezené správní diskrece.

Za svobodu slova stejně tak jako nedotknutelnost vlastnictví je potřeba neustále bojovat!

http://www.facebook.com/CEVROInstitut.cz (03.05.13):  Dnes je Světový den svobody tisku. Myslíte si, že by v dnešní době blogů, facebookových profilů, twitteru… měl mít každý absolutní volnost psát si, co chce?

Moje reakce:

Svoboda slova je společně s právem vlastnit majetek (ochranou vlastnictví) to nejzákladnější, za co stojí a je potřeba neustále bojovat. Vždy je velká skupina lidí a organizací, kterým takové svobody a práva “nevoní” a vždy si hledají cestu, jak je omezit (často pod praporem různých na první pohled neznalého diváka “pozitivních” motivací – např. dnes pod praporem boje proti terorismu nebo proti daňovým únikům). Svoboda slova není ani dnes a ani ve “vyspělých” demokraciích ani zdaleka dokonalá – jako příklad postačí například přísně selektivní přístup vůči komunistickým (těm se neomezuje vůbec nic, ba spíše se ještě podporují) a fašistickým (zde se dehonestuje ale i skutečně trestá doslova každý náznak) projevům, nebo výrazné omezování svobody pod praporem boje proti terorismu. Takže k položené otázce říkám: Ano, ano, nechť existuje absolutní volnost pro každého psát (či říkat) si co chce! Je pak na každém čtenáři či posluchači, aby posoudil, jaký význam a relevanci má to, co kdo řekl či napsal.

Daňový subjekt (nikoli pouze svědek) nemůže být finančním úřadem nucen předkládat důkazy znamenající riziko trestního stíhání

V časopise Právní rádce č. 06/2012  (strana 46-49) Mgr. Martina Kratochvílová (Univerzita Palackého v Olomouci), uvádí:

V této souvislosti ale připusťme, že byť finanční úřad není a nemůže být nezávislý a nestranný ve smyslu čl. 6 Úmluvy, neznamená to, že vlastní řízení před ním by nemohlo a nemělo vyhovovat nejdůležitějším požadavkům na kvalitu vlastního postupu. Na základě článku 6 Úmluvy se vyvozuje super/princip obecné procesní spravedlnosti, jenž je aplikovatelný na veškerá řízení před orgány veřejné moci (viz Svoboda, P., Ústavní základy správního řízení v České republice. Právo na spravedlivý proces a české správní řízení. Praha, Linde Praha, a.s., 2007, s. 109). Pak můžeme vycházet ze stanoviska, že daňový subjekt nemusí poskytovat žádné informace, kterými by vystavil nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt sebe samotného a pravděpodobně i osob blízkých, jako je tomu u výpovědi svědků.Daňový subjekt tak nemůže být správcem daně nucen, resp. sankcionován pořádkovou pokutou, předkládat takové důkazní prostředky, o nichž daňový subjekt prohlásí, že jsou způsobilé vyvolat shora uvedené nebezpečí postihu. Je logické, že tak může kontrolovaný daňový subjekt učinit dobrovolně.

Z uvedeného právního názoru tedy vyplývá, že nejenom osoby v pozici svědka, ale také daňové subjekty by měly mít právo nepodílet se na vlastním obvinění a právo nevypovídat (vyplývá z latinské zásady “nemo tenetur se ipsum accusare”).

Nelegální práce se musí sankcionovat? Nikoli! Vždyť pro to není dostatek legitimních důvodů!

V časopise Právní rádce č. 02/2013 je uveden rozhovor s náměstkem MPSV JUDr. Petrem Šimerkou, ve kterém mimo jiné uvádí:

Švarcsystém byl v minulosti definován v zákoně o zaměstnanosti, ale už tomu tak není. Spíše jde o historický pojem. V zákoníku práce byl přesněji vymezen pojem tzv. závislé práce a v návaznosti na to i definována tzv. nelegální práce v zákoně o zaměstnanosti. My chceme, aby inspekce práce postihovala případy, kdy jsou naplněny znaky závislé práce, daná osoba však není zaměstnancem, ale pracuje na živnostenský list. Taková práce je nelegální a musí být sankcionována. Karty jsou zcela jednoznačně rozdány.

K tomu si dovoluji tento komentář:

Principiální otázkou je, čemu a proč se říká nelegální práce.

Kde jsou zdroje legitimity tvrdit, že tzv. závislá práce musí být vykonávána pouze na základě pracovně-právního poměru a nikoli v režimu samostatného nezávislého podnikání (např. na živnostenský list)?

Jaké základní či ústavní právo se tím chrání či naopak narušuje (omezuje)? Skutečně je v souladu s principem proporcionality, vnucovat pracovně-právní poměr i tam, kdy obě strany se svobodně rozhodli jinak? Skutečně je pravdou, že zaměstnanec je tou slabší (a navíc zřejmě prakticky nesvéprávnou) stranou, která se nemůže svobodně rozhodnout jinak než pro pracovně-právní poměr.

A není to náhodou ve skutečnost právě a jen o tom, že státu jde právě a jen o zjednodušení výběru daní z příjmů a pojistného, a tedy svojí “ochranu zaměstnanců” demonstruje jen naoko? A stačí tento pravý úmysl státu na to, aby bylo proporcionální, tímto důvodem a způsobem omezit ústavní svobody? Dovoluji si tvrdit, že nikoli!

Ronald Dworkin, Scholar of the Law, Is Dead at 81

Ronald DworkinVelká škoda pro všechny z nás, kteří “Taking Rights Seriously”.

Ronald Dworkin, a legal philosopher and public intellectual of bracingly liberal views who insisted that morality is the touchstone of constitutional interpretation, died Thursday in London. He was 81.

 

 

 

Zdroj: http://ow.ly/hJOiM

Objektivní (desetiletá) prekluzivní lhůta pro vyměření daně nelze prodlužovat, přerušovat ani stavit; od roku 2011 je tedy lhůtou konečnou.

Ve Sbírce rozhodnutí NSS číslo 10/2012 ze dne 31.10.2012 lze najít rozsudek NSS ze dne 31.5.2012 čj. 9 Afs 72/2011-218 (č. 2676/2012 Sb. NSS), věc: LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS a.s. vers. Celní ředitelství Praha.

K tomuto rozsudku je ve zmíněné sbírce mj. vybrána tato právní věta:

Ustanovení § 148 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve kterém je stanovena maximální desetiletá lhůta pro stanovení daně, jejíž běh nelze prodlužovat, přerušovat ani stavit, lze aplikovat pouze na prekluzivní  lhůty, které počaly běžet za účinnosti daňového řádu, tj. od 1.1.2011; v případech, kdy maximální desetiletá prekluzivní lhůta počala běžet před účinností daňového řádu, postupuje se dle dosavadních právních předpisů, včetně § 41 SŘS.

Ze samotného textu odůvodnění tohoto rozsudku je možné učinit tyto poznámky:

  • ustanovení, podle kterého se prekluzivní lhůta z určitého přechodného důvodu staví, nemusí být nutně považováno za ustanovení hmotněprávní. Ustanovení § 41 SŘS , podle kterého se (ve znění do 31.12.2010) pozastavuje běh prekluzivní lhůty ve věcech daní, je tedy úpravu procesní. Proto se takto zastaví běh i těch prekluzivních lhůt, které počaly běžet před 1.1.2003 (tj. před účinností SŘS).
  • v současnosti (od 1.1.2011) je zde zcela nová úprava, která aplikace § 41 SŘS na běh prekluzivních lhůt vyloučila. Ke stavění objektivní (desetileté) lhůty podle § 41 SŘS tak nyní nedochází. Dle § 148 odst. 5 daňového řádu tedy platí, že lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku; tuto lhůtu pak nelze ani stavět či přerušovat. Toto je i v souladu se záměrem zákonodárce (ratio legis), který v důvodové zprávě konstatoval, že je zde stanovena “maximální desetiletá lhůta, po kterou je možno lhůty obnovovat, a tedy stanovit daň.”
  • daňovým řádem stanovená desetiletá objektivní lhůta tedy představuje maximální časový limit pro stanovení daně (je tedy lhůtou konečnou), avšak s těmito výhradami:
    • vydání pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu (§ 148 odst. 6 daňového řádu)
    • podá-li daňový subjekt řádné daňové přiznání a současně daň uhradí za účelem zániku trestnosti z důvodu účinné lítosti (§ 148 odst. 7 daňového řádu)
  • nastíněný rozpor s předchozí judikaturou za účinnosti předchozí právní úpravy lze překonat ve smyslu zásady lex posterior derogat priori, protože pozdější právní předpis mlčky ruší právní předpis dřívější, pokud oba nemohou v tomtéž právním řádu platit současně.