Archive

Posts Tagged ‘Gustav Radbruch’

NSS: “Otrocké následování doslovného znění zákona nemá v moderním právním státě opodstatnění”

V rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 16.7.2009 čj. 1 Afs 31/2009-81 (č. 1940/2009 Sb. NSS) se můžeme dočíst:

Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se stanoviskem krajského soudu, že gramatický (jazykový) výklad je pouhým prvotním přiblížením se k aplikované právní normě. Otrocké následování doslovného znění zákona, jehož se stěžovatel domáhá, nemá v moderním právním státě opodstatnění. Pokud vezmeme v úvahu jednu ze základních charakteristik právní normy (tenzi mezi její obecností a širokou variabilitou společenských vztahů, na než dopadá) a nadprodukci právních předpisů posledních let, jakož i jejich vzájemné překrývání, mohlo by trvání na doslovném znění zákona bez možnosti užití dalších výkladových metod (vedle metody jazykové) vést v konkrétních případech k absurdním důsledkům. V této souvislosti je k připomenutí výrok Gustava Radbrucha o nutnosti poznávání účelu v právu: „Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno. Interpret může zákonu rozumět lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor – on právě musí být moudřejší jako jeho autor“ (Radbruch, G. Rechtsphilosophie. Studienausgabe. 2. Aufl., Hrsg. R. Dreier, S. Paulson, Heidelberg 2003, s. 107; citováno dle Holländer, P. Filosofie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 85). Touto citací Nejvyšší správní soud v žádném případě nechce relativizovat roli zákonodárce: jeho vůle je při vytváření právního pravidla určující. Pouze tím zdůrazňuje fakt, že ideální zákonodárce, který by upravil jasně, srozumitelně a bezrozporně veškeré právem regulované vztahy, je fikcí. V každodenní realitě jsou soudy (vedeny imperativem zákazu odepření spravedlnosti) nuceny vykládat právní normy vyznačující se vágností a neúplností a hledat rozumná řešení tam, kde právní normy mlčí nebo jsou v ostrém konfliktu. Z těchto hledisek je zřejmé, že jazykový výklad právní normy „[j]e pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity“ (viz poprvé nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., dostupný též http://nalus.usoud.cz). Výklad právní normy by tedy měl být průnikem a vyvážením jednotlivých výkladových metod – vedle metody jazykové též metody systematické, historické, teleologické, logické, srovnání v právu aj. (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2003, čj. 5 A 116/2001-46, č. 20/2003 Sb. NSS; rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2004, čj. 7 A 72/2001-53, č. 576/2005 Sb. NSS a dále též rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, č. 792/2006 Sb. NSS). Použití jednotlivých metod výkladu lze legitimně omezit jen v některých případech.

Advertisements

Vztah práva a spravedlnosti – několik poznámek

  • spravedlnost je v prvé řadě kategorií etickou
  • spravedlnost v právním státě znamená poskytnout státní ochranu proti nespravedlnosti.
  • koncepce přirozeného práva a klasického liberalismu: „Stát má předepisovat to, co jednotlivci nemají dělat, jestliže si nemají překážet v cestě, zatímco občanům má být ponechána volnost dělat všechno, co není zakázané. Státu připadá úkol stanovovat formální pravidla, občanům odpovědnost za podstatu individuálního chování.“
  • spolehlivost pozitivního vymezení spravedlnosti práva je dost pochybná a sporná. Kvalita historických právních systémů je spíše spojena s vymezením co není spravedlivé, co je nespravedlivé
  • Negativní vymezení spravedlnosti (prof. Goodhart): „Pravidlo, že máte milovat svého bližního, nabývá v právu znění, že svému bližnímu nesmíte škodit.“
  • existují ovšem i názory, že že spravedlnost nemůže být determinantou toho, co skutečně právo je, ale že je to naopak – zákon určuje, co je spravedlivé.. T. Hobbes: “Žádný zákon nemůže být nespravedlivý.” H. Kelsen: „Spravedlivý je jen jiné slovo pro legální nebo legitimní.“ Právní pozitivizmus se zde dostává do protikladu s liberalistickým (ale též přirozenoprávním) pojetím spravedlnosti jako hodnoty či představy, která zákonu předchází.
  • výše  uvedený tlak právních pozitivistů byl pozměněn nástupem nacismu a stalinismu – tak Gustav Radbruch v roce 1946 publikoval svojí slavnou (tzv. Radbruchovu) formuli: “„Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, kromě toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako ‚nesprávné právo‘ spravedlnosti ustoupit.“
  • Aristotelova teorie spravedlnosti: Podstatnou vlastností spravedlnosti je rovnost. Garantem této rovnosti je právo ve smyslu principu „každému, co je jeho“.
  • Spravedlnost lze dělit na vyrovnávající (komutativní) a rozdělující (distributivní).
  • Vyrovnávající spravedlnost se týká narovnávání nerovnosti v mezilidských vztazích. Jejím cílem je zachování rovnosti bohatství, majetku, který vzniká obchodem, výměnou nebo narovnání nerovnosti vzniklé poškozením, zcizením věci. Nejdůležitější kvalitou vyrovnávající spravedlnosti je nestrannost. Každý má dostat podle toho, co mu chybí, bez rozdílu, kdo to je. Příkladem je povinnost nahradit škodu.
  • Rozdělující spravedlnost zaručuje spravedlivé dělení statků, majetků, peněz, funkcí, poct mezi občany státu. Podstatou distributivní spravedlnosti je pak zachování rovnosti ve smyslu proporce, rovnosti jako férového rozdělování. Na rozdíl od komutativní spravedlnosti, která je aritmetickou úměrou, je distributivní spravedlnost geometrickou úměrou
  • Procedurální teorie spravedlnosti věnují pozornost analýze podmínek toho, jak je možné spravedlivé uspořádání společenských vztahů, institucí apod. Teoretickým východiskem procedurálních teorií je smluvní princip. Smlouva je jedním z nejstarších způsobů ustanovení spravedlnosti. Princip smlouvy je dominantním způsobem výkladu spravedlnosti hlavně v novověku a charakterizuje tzv. liberální koncepce spravedlnosti.
  • Americký právní a politický filozof John Rawls předkládá svou procedurální teorii spravedlnosti v knize Teorie spravedlnosti. Princip spravedlnosti konkretizuje prostřednictvím dvou základních zásad, které nemají nic společného s řešením všedních právních problémů: 1) Základní občanská práva a svobody: Každý má mít stejné právo na co nejširší systém základních svobod, které je slučitelné se stejným právem pro všechny. 2) Kdy je dovolena nerovnost:  Sociální a ekonomické nerovnosti se musí vytvořit tak, aby se dalo rozumně očekávat, že budou sloužit ve prospěch každého, a aby byly spojeny s postavením a úřady, které jsou při spravedlivé rovnosti šancí přístupny každému.
  • v právu vede k nespravedlivosti zejména vliv omylů,  subjektivismu, egoismu, mocenských ambicí a libovůle, úmyslného protiprávního jednání, nesprávného nakládání s fakty.