Archive

Posts Tagged ‘Daňové spory’

NSS: Daňový řád upřednostňuje hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální -> ztrátu lze uplatnit i v průběhu kontroly

Ve svém rozhodnutí ze dne 27.02.2014 čj. 9 Afs 41/2013-33 Nejvyšší správní soud uvedl (citováno podle právních vět uvedených ve Sb. NSS, kde byl rozsudek uveřejněn pod č. 3015/2014 Sb. NSS):

I. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, upřednostňuje při stanovení daně hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální (§ 1 odst. 2 citovaného zákona). Nově vymezený cíl správy daní, možnost správce daně provádět daňovou kontrolu i ve vyměřovacím řízení a skutečnost, že daňová ztráta je zcela obvyklou zákonnou odčitatelnou položkou, opravňují daňový subjekt za splnění zákonem stanovených, zejména hmotně právních podmínek, uplatnit ztrátu v rámci probíhajícího nalézacího řízení, a to bez ohledu na správcem daně zvolený postup.

II. Daňový subjekt je oprávněn uplatnit daňovou ztrátu v řízení vyměřovacím, jehož účelem je stanovení daně, v řízení doměřovacím, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně, a to i v rámci postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly, jakož i v řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému ve vyměřovacím či doměřovacím řízení (viz § 134 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád).

Seminář 8.4.2014: Způsoby a formy úspěšného dokazování v daňovém řízení

Dovoluji si Vás pozvat na seminář, ve kterém se s Vámi podělím o své teoretické poznatky i praktické zkušenosti s cílem naučit se lépe obhájit svá tvrzení před finančním úřadem, zejména pak při daňových kontrolách, postupech k odstranění pochybností a místních šetřeních.

Seminář je zaměřen především na praktické návody umožňující daňovým subjektům co nejzdárněji prokázat tvrzení o daňových výdajích a o odpočtech DPH při daňovém řízení. Základem je výklad stávající právní úpravy ve světle bohatých praktických zkušeností včetně aplikace judikatury správních soudů. Budou vyloženy i možné nové přístupy ke způsobům a formám dokazování v souvislosti s rekodifikací soukromého práva od 1. 1. 2014.

Bližší podrobnosti a přihláška zde: http://www.actill.cz/DDR.html

NSS: Smyslem a účelem důkazního řízení není daňový subjekt “nachytat” na nejasnostech

V rozsudku ze dne 17.10.2010 čj. 5 Afs 15/2010 Nejvyšší správní soud uvedl (zvýraznil to také Jan Tryzna v časopise Jurisprudence č. 07-2010):

Povinností správce daně je správně vymezit okruh skutečností, které je daňový subjekt v daňovém řízení povinen prokázat. Daňový subjekt musí být správcem daně patřičně zpraven o tom, které rozhodné skutečnosti má správce daně za prokázané a které nikoli, na základě jakých důkazů tak usuzuje a jak provedené důkazy hodnotí. Smyslem a účelem důkazního řízení není daňový subjekt „nachytat“ na nejasnostech, jež se v řízení objeví, nýbrž zjistit v potřebné míře rozhodné skutečnosti a případné nejasnosti odstranit, je-li to rozumně možné.

NSS 26.1.2011: Statutární orgán nemůže být v daňovém řízení v pozici svědka

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne  26.1.2011 čj. 5 Afs 6/2010-101 uvádí:

Postavení svědka v jakémkoli řízení (ať už správním či soudním) se však obecně vyznačuje především tím, že svědkem je ten, kdo má vypovídat o skutečnostech, které se týkají jiných osob, nikoli svědka samotného. To pro daňové řízení též výslovně stanoví § 8 odst. 1, věta prvá, část před středníkem ZSDP. Vypovídal-li však v předmětné věci Petr Janeš k záležitostem týkajícím se žalobce, přičemž je současně předsedou žalobcova představenstva, nevypovídal o skutečnostech, které by se týkaly jiných osob. Pro názornost je možno srovnat úpravu v daňovém řízení s podrobnější úpravou postavení svědka v předpisech občanského práva procesního. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (jehož ustanovení o postavení svědka se s ohledem na § 64 s. ř. s. uplatňují i v soudním řízení správním) výslovně stanoví, že výslech fyzické osoby, která má vypovídat o okolnostech, týkající se právnické osoby a nastalých v době, kdy byla jejím statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu, se provede jako výslech účastníka řízení, nikoli svědka (§ 126a, § 131 o. s. ř.). K těmto závěrům konečně dospěla i judikatura obecných soudů rozhodujících ve věcech občanskoprávních již v době předcházející zakotvení tohoto výslovného ustanovení do o.s.ř. (tedy za situace obdobné úpravy, jaká je zakotvena v ZSDP) v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2848/99, či ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006 (Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, č. 1/2008), obojí dostupné na http://www.nsoud.cz. Tato stávající judikatura obecných soudů navíc vyjadřuje jen dlouhodobě ustálený výklad postavení svědka vyjádřený např. již v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 12/75 (Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR, č. 6/1978). S těmito závěry se i Nejvyšší správní soud ztotožňuje a uzavírá, že vypovídal-li Petr Janeš o záležitostech žalobce jako subjektu, jehož je předsedou představenstva, nemůže být jeho výpověď hodnocena ani v daňovém řízení jako výpověď svědka ve smyslu § 8, § 31 odst. 4 ZSDP.

Opožděně uplatněný žalobní bod: Rozvinutí argumentace vers. kvalitativně odlišná argumentace

Ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (Sb. NSS) č. 4/2012 (ze dne 30.4.2012) byl uveřejněn rozsudek NSS ze dne 20.7.2011 čj. 1 Afs 41/2011-178 (č. 2547/2012 Sb. NSS), který se zabýval zejména posouzením situace, kdy žalobce podá doplnění odvolání po lhůtě pro podání žaloby. Za takové situace je totiž potřeba aplikovat ustanovení § 71 odst. 2 SŘS, podle kterého nelze po lhůtě pro podání žaloby (dle § 72 SŘS: 2 měsíce od oznámení předmětného rozhodnutí správního orgánu) rozšířit žalobu na na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body.

Žalobce (a současně stěžovatel) v daném případě argumentoval tím, že se nejednalo o opožděně uplatněný žalobní bod, neboť šlo pouze o rozšíření argumentace ke včas podanému žalobnímu bodu.

Nejvyšší správní soud (ve shodě s krajským soudem) se neztotožnil s argumentací žalobce (stěžovatele), když zejména zdůraznil, že nově vznesená žalobní námitka je kvalitativně zcela odlišnou námitkou (a nikoli tedy pouhým rozšířením argumentace) od námitky včas uplatněné, neboť se týkala způsobu stanovení daně, přičemž tvrdila, že daň měla být stanovena za použití pomůcek (§ 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.; dnes obdobně § 98 daňového řádu), což je zcela odlišný způsob od stanovení daně dokazováním. NSS přitom zdůraznil, že způsob stanovení daně pomůckami nebyl v průběhu daňového řízení správními orgány použit; zejména však nebyl zvažován a ani navržen žalobcem (stěžovatelem).

Shrnutí pro praxi: Pokud podnikatel v průběhu daňového řízení dojde k přesvědčení, že by stanovení daně podle pomůcek v dané  případě bylo možné a pro něj výhodné, je potřeba tuto námitku předložit co nejdříve, nejpozději jako žalobní bod ve lhůtě (dle § 72 SŘS) pro podání žaloby krajskému soudu. Pozdější doplnění žaloby v tomto směru by dle výše uvedeného judikátu bylo považováno za pozdě uplatněný žalobní bod a bylo by tedy od něj odhlédnuto.

Prokazujeme souvislost výdajů s příjmy nebo pouze s činností?

V rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 9.1.2008, čj. 5 Afs 152/2006-37, dostupném na www.nssoud.cz, se lze mj. dočíst:

„[r]ozdíl mezi ustanoveními § 24 odst. 1 a § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů tedy spočívá v tom, že v případě výdajů podle ustanovení odstavce druhého nestanoví pro výdaje nutnou věcnou souvislost s příjmy, ale pouze s činností poplatníka. (…) Vztah daňově účinných výdajů podle ust. § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů k činnosti a příjmům z ní plynoucí vztahuje daňová teorie a filozofie výdajů vždy.“

Uvedený rozsudek a i přímo výše citovanou větu použil NSS také ve svém rozhodnutí ze dne 11.11.2010 čj. 1 Afs 46/2010-49, když zde pak takto dovodil, že

Jestliže tedy byla předmětná „hospodářská smlouva“ svým obsahem smlouvou o nájmu nebytového prostoru, pak částka placená za tento nájem je nepochybně nájemným. Správce daně, resp. žalovaný a soud proto měli podřadit výdaj pod § 24 odst. 2 písm. h) bod 1 zákona o daních z příjmů a v takovém případě nebylo možné část tohoto výdaje neuznat z důvodu, že žalobce nedoložil a neprokázal jeho vynaložení na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť postačovala souvislost s činností žalobce, příjmy z níž podléhají dani. (…) Jestliže celkové zaplacené nájemné spadalo pod § 24 odst. 2 písm. h) bod 1 zákona o daních z příjmů, nebylo z povahy věci nutné, aby žalobce prokazoval, že tento výdaj vynaložil na dosažení zajištění či udržení zdanitelných příjmů, resp. aby prokazoval, že po celou dobu pronájmu vykonával činnosti za tím účelem.

Zásady temporálních účinků judikatury – judikatura jako právní norma

Citace z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 6 As 7/2005 – 97:

“[u]stálená judikatura vrcholných soudů představuje ve svém materiálním rozměru právní normu. Změnu či zpřesnění této judikatury pak lze ve funkčním smyslu považovat za novelu právního předpisu s temporálními účinky, které změna právního předpisu tradičně má. Tato skutečnost má tedy v projednané věci účinky: 1) Změna či zpřesnění judikatury není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému, které však byly před vydáním usnesení rozšířeného senátu pravomocně skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba (…); 2) Soudy rozhodující ve správním soudnictví však mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního názoru postupovat ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních.”

V rozhodnutí ze dne 29.2.2012, čj. 2 Afs 48/2011-76 Nejvyšší správní soud výše uvedený právní názor užívá, přičemž jeho aplikaci rozvádí takto:

“Závěry plynoucí z tohoto rozhodnutí jsou plně využitelné i pro případy, kdy nejde o reflexi nově zaujatého názoru na výklad práva ze strany rozšířeného senátu či Ústavního soudu, ale lze je nepochybně aplikovat na situaci, kdy takový výklad plyne z již ustálené a konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (bez toho, že by byl „ex cathedra“ vysloven jeho rozšířeným senátem).”

Zásadu incidentní retrospektivy explicitně objasnil NSS ve svém rozsudku ze dne 13.1.2011, čj. 9 Afs 49/2010-205 takto:

Zásada incidentní retrospektivy znamená aplikaci “nové, soudem utvořené (dotvořené), normy na všechny kauzy aktuálně před soudy probíhající, stejně jako na všechny žaloby podané po dni vynesení nového právního názoru”.