Archive

Archive for the ‘Dokazování’ Category

NSS: Institut daňové kontroly nelze obcházet fingovaným místním šetřením

Pokud správce daně prověřuje plnění daňové povinnosti a tvrzení daňového subjektu v konkrétním zdaňovacím období a vyzývá daňový subjekt k předložení kompletního účetnictví a evidence pro daňové účely pro příslušné zdaňovací období, je povinen zahájit daňovou kontrolu podle § 85 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a nemůže institut daňové kontroly obcházet fingovaným místním šetřením dle § 80 téhož zákona v rámci vyhledávací činnosti

Source: Daňové řízení: daňová kontrola; místní šetření | Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Advertisements

Indonesia: “Tax planning is legal, but aggressive tax planning is not legal”

Indonesia: “Tax planning is legal, but aggressive tax planning is not legal”.

But: Who and how defines the threshold? What about legal certainty?

Source: Google is Facing a $400 Million Tax Bill and a Criminal Case in Indonesia | TIME

NSS: Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít

Diskreční oprávnění neznamená pouze možnost vybrat a rozhodnout, ale jde současně i o povinnost tak učinit. Rubem uvážení je tedy povinnost ji využít, čili povinnost vykonávat veřejnou správu.

Z rozhodnutí NSS ze dne 4.9.2003 čj. 6 A 94/2002-40:

Jak judikoval Vrchní soud v Praze (rozsudek ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 6 A 99/92, tamtéž, str. 143), rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k rozhodnutí.

Z rozhodnutí NSS ze dne 13.3.2008 čj. 5 As 51/2007-105:

Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění, a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu rozhodnutí.

Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.

NSS uznává změnu základního cíle správy daní: Nikoli nekrátit příjmy státního rozpočtu, ale daň stanovit po právu (ve správné výši)!

Ke změně základního cíle správy daně se Nejvyšší správní soud zejména vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 – 46 (uveřejněn: č. 2925/2013 Sb. NSS) :

„Dochází k výraznému posunu, co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav. Zatímco dříve správce daně dbal především na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch či v neprospěch daňového subjektu. Cíl správy daně, tak jak byl zakotven v daňovém řádu, však zcela jistě neznamená, že by byl správce daně a priori povinen vyhledávat za daňový subjekt skutečnosti, které by mohly být v jeho prospěch; pokud je však ve své dispozici má, musí se jimi zabývat

NSS: Daňový řád upřednostňuje hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální -> ztrátu lze uplatnit i v průběhu kontroly

Ve svém rozhodnutí ze dne 27.02.2014 čj. 9 Afs 41/2013-33 Nejvyšší správní soud uvedl (citováno podle právních vět uvedených ve Sb. NSS, kde byl rozsudek uveřejněn pod č. 3015/2014 Sb. NSS):

I. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, upřednostňuje při stanovení daně hledisko materiální správnosti, nikoli hledisko fiskální (§ 1 odst. 2 citovaného zákona). Nově vymezený cíl správy daní, možnost správce daně provádět daňovou kontrolu i ve vyměřovacím řízení a skutečnost, že daňová ztráta je zcela obvyklou zákonnou odčitatelnou položkou, opravňují daňový subjekt za splnění zákonem stanovených, zejména hmotně právních podmínek, uplatnit ztrátu v rámci probíhajícího nalézacího řízení, a to bez ohledu na správcem daně zvolený postup.

II. Daňový subjekt je oprávněn uplatnit daňovou ztrátu v řízení vyměřovacím, jehož účelem je stanovení daně, v řízení doměřovacím, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně, a to i v rámci postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly, jakož i v řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému ve vyměřovacím či doměřovacím řízení (viz § 134 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád).

Seminář 8.4.2014: Způsoby a formy úspěšného dokazování v daňovém řízení

Dovoluji si Vás pozvat na seminář, ve kterém se s Vámi podělím o své teoretické poznatky i praktické zkušenosti s cílem naučit se lépe obhájit svá tvrzení před finančním úřadem, zejména pak při daňových kontrolách, postupech k odstranění pochybností a místních šetřeních.

Seminář je zaměřen především na praktické návody umožňující daňovým subjektům co nejzdárněji prokázat tvrzení o daňových výdajích a o odpočtech DPH při daňovém řízení. Základem je výklad stávající právní úpravy ve světle bohatých praktických zkušeností včetně aplikace judikatury správních soudů. Budou vyloženy i možné nové přístupy ke způsobům a formám dokazování v souvislosti s rekodifikací soukromého práva od 1. 1. 2014.

Bližší podrobnosti a přihláška zde: http://www.actill.cz/DDR.html

Daňový subjekt (nikoli pouze svědek) nemůže být finančním úřadem nucen předkládat důkazy znamenající riziko trestního stíhání

V časopise Právní rádce č. 06/2012  (strana 46-49) Mgr. Martina Kratochvílová (Univerzita Palackého v Olomouci), uvádí:

V této souvislosti ale připusťme, že byť finanční úřad není a nemůže být nezávislý a nestranný ve smyslu čl. 6 Úmluvy, neznamená to, že vlastní řízení před ním by nemohlo a nemělo vyhovovat nejdůležitějším požadavkům na kvalitu vlastního postupu. Na základě článku 6 Úmluvy se vyvozuje super/princip obecné procesní spravedlnosti, jenž je aplikovatelný na veškerá řízení před orgány veřejné moci (viz Svoboda, P., Ústavní základy správního řízení v České republice. Právo na spravedlivý proces a české správní řízení. Praha, Linde Praha, a.s., 2007, s. 109). Pak můžeme vycházet ze stanoviska, že daňový subjekt nemusí poskytovat žádné informace, kterými by vystavil nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt sebe samotného a pravděpodobně i osob blízkých, jako je tomu u výpovědi svědků.Daňový subjekt tak nemůže být správcem daně nucen, resp. sankcionován pořádkovou pokutou, předkládat takové důkazní prostředky, o nichž daňový subjekt prohlásí, že jsou způsobilé vyvolat shora uvedené nebezpečí postihu. Je logické, že tak může kontrolovaný daňový subjekt učinit dobrovolně.

Z uvedeného právního názoru tedy vyplývá, že nejenom osoby v pozici svědka, ale také daňové subjekty by měly mít právo nepodílet se na vlastním obvinění a právo nevypovídat (vyplývá z latinské zásady “nemo tenetur se ipsum accusare”).

%d bloggers like this: