Archive

Posts Tagged ‘Zásada proporcionality’

NSS: Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít

Diskreční oprávnění neznamená pouze možnost vybrat a rozhodnout, ale jde současně i o povinnost tak učinit. Rubem uvážení je tedy povinnost ji využít, čili povinnost vykonávat veřejnou správu.

Z rozhodnutí NSS ze dne 4.9.2003 čj. 6 A 94/2002-40:

Jak judikoval Vrchní soud v Praze (rozsudek ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 6 A 99/92, tamtéž, str. 143), rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k rozhodnutí.

Z rozhodnutí NSS ze dne 13.3.2008 čj. 5 As 51/2007-105:

Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění, a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu rozhodnutí.

Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.

Rozsudek ESD C-276/12: Právo účasti na výslechu svědka prováděného v jiné zemi se daňovému subjektu nepřiznává

Dne 22.10.2013 rozhodl velký dvůr evropského soudního dvora ve věci C-276/12 (Jiří Sabou proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu) takto:

1) Unijní právo, tak jak vyplývá zejména ze směrnice Rady 77/799/EHS ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní a daní z pojistného, a ze základního práva být vyslechnut, musí být vykládáno v tom smyslu, že daňovému subjektu členského státu nepřiznává ani právo být informován o žádosti tohoto státu o pomoc adresované jinému členskému státu mimo jiné k ověření údajů poskytnutých tímto daňovým subjektem v rámci jeho přiznání k dani z příjmů, ani právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému členskému státu, ani právo účastnit se výslechů svědků prováděných posledně uvedeným státem.

2) Směrnice 77/799, ve znění směrnice 2006/98, neupravuje otázku, za jakých podmínek může daňový subjekt napadnout správnost informace poskytnuté dožádaným členským státem, a nestanoví žádné zvláštní požadavky na obsah poskytnuté informace.

Můj stručný komentář: Již na první pohled je myslím patrné, že kyvadlo proporcionality se tímto rozsudkem bohužel opět přiblížilo na stranu státu a vzdálilo se naopak občanům. Po mém soudu zde procesní práva občanů dostala dost na frak. Upřít daňovému subjektu jeho právo být přítomen svědecké výpovědi v jeho věci, mi přijde nikoli jen obecně nespravedlivé, ale v současném tak často vzývaném materiálně právní státě, resp. “rule of law”, přímo v rozporu z ústavními právy občanů. Domnívám se přitom, že v nynější prakticky již bohužel evropské federaci vůbec neobstojí případný argument, že co je možná vnitrostátně není možné mezi státy EU. Prof. Juliane Kokkott (generální advokátka v této věci) zde myslím neodvedla dobrou práci. Na jejím místě bych čisté svědomí určitě neměl. Skoro bych řekl, slovy jednoho nezvykle upřímně formulovaného judikátu meziválečného NSS, že bylo rozhodnuto ve stylu “stav státní kasy vyžaduje, abychom …”

NSS: Smyslem a účelem důkazního řízení není daňový subjekt “nachytat” na nejasnostech

V rozsudku ze dne 17.10.2010 čj. 5 Afs 15/2010 Nejvyšší správní soud uvedl (zvýraznil to také Jan Tryzna v časopise Jurisprudence č. 07-2010):

Povinností správce daně je správně vymezit okruh skutečností, které je daňový subjekt v daňovém řízení povinen prokázat. Daňový subjekt musí být správcem daně patřičně zpraven o tom, které rozhodné skutečnosti má správce daně za prokázané a které nikoli, na základě jakých důkazů tak usuzuje a jak provedené důkazy hodnotí. Smyslem a účelem důkazního řízení není daňový subjekt „nachytat“ na nejasnostech, jež se v řízení objeví, nýbrž zjistit v potřebné míře rozhodné skutečnosti a případné nejasnosti odstranit, je-li to rozumně možné.

ÚS: Aktivní zásahy státu jsou v oblasti hospodářských práv přípustnější než v oblasti práv občanských

V nálezu pléna ÚS ze dne 15.5.2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (220/2012 Sb.) se mimo jiné uvádí:

Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže tedy být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti.

V oblasti občanských a politických práv a svobod, již imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční (tedy svou podstatou aktivní) zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor.

Naproti tomu v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát začasté povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční zacházení mnohem častěji.

Osobně se domnívám, že tento postoj je spíše diskutabilní, a je podle mého názoru významně poplatný filosofickému či politickému smýšlení soudce, není tedy dostatečně neideologický. Konkrétně řešeno, je spíše bližší etatistickému či přímo socialistickému uvažování než postoji liberálnímu (či konzervativně-liberálnímu).

Nelegální práce se musí sankcionovat? Nikoli! Vždyť pro to není dostatek legitimních důvodů!

V časopise Právní rádce č. 02/2013 je uveden rozhovor s náměstkem MPSV JUDr. Petrem Šimerkou, ve kterém mimo jiné uvádí:

Švarcsystém byl v minulosti definován v zákoně o zaměstnanosti, ale už tomu tak není. Spíše jde o historický pojem. V zákoníku práce byl přesněji vymezen pojem tzv. závislé práce a v návaznosti na to i definována tzv. nelegální práce v zákoně o zaměstnanosti. My chceme, aby inspekce práce postihovala případy, kdy jsou naplněny znaky závislé práce, daná osoba však není zaměstnancem, ale pracuje na živnostenský list. Taková práce je nelegální a musí být sankcionována. Karty jsou zcela jednoznačně rozdány.

K tomu si dovoluji tento komentář:

Principiální otázkou je, čemu a proč se říká nelegální práce.

Kde jsou zdroje legitimity tvrdit, že tzv. závislá práce musí být vykonávána pouze na základě pracovně-právního poměru a nikoli v režimu samostatného nezávislého podnikání (např. na živnostenský list)?

Jaké základní či ústavní právo se tím chrání či naopak narušuje (omezuje)? Skutečně je v souladu s principem proporcionality, vnucovat pracovně-právní poměr i tam, kdy obě strany se svobodně rozhodli jinak? Skutečně je pravdou, že zaměstnanec je tou slabší (a navíc zřejmě prakticky nesvéprávnou) stranou, která se nemůže svobodně rozhodnout jinak než pro pracovně-právní poměr.

A není to náhodou ve skutečnost právě a jen o tom, že státu jde právě a jen o zjednodušení výběru daní z příjmů a pojistného, a tedy svojí “ochranu zaměstnanců” demonstruje jen naoko? A stačí tento pravý úmysl státu na to, aby bylo proporcionální, tímto důvodem a způsobem omezit ústavní svobody? Dovoluji si tvrdit, že nikoli!

Pokuta dle § 98 ZDPH je zřejmě v rozporu s unijním právem

Soudní dvůr EU se ve svém rozhodnutí ze dne 19.7.2012 ve věci C-263/11 vyjádřil, že:

Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že není vyloučeno, že pravidlo vnitrostátního práva, které umožňuje uložit pokutu ve výši obvyklé sazby daně z přidané hodnoty uplatnitelné na základě hodnoty zboží, které bylo předmětem uskutečněných dodávek, jednotlivci, který nesplnil svoji povinnost nechat se zapsat do registru osob povinných k dani z přidané hodnoty a který nebyl povinen odvést tuto daň, je v rozporu se zásadou proporcionality.

Z toho tedy vyplývá, že ustanovení § 98 našeho zákona o DPH (zákon č. 235/2004 Sb.) je s velkou pravděpodobností v rozporu s unijním právem. V případě vyměření této sankce se tedy mohou plátci bránit s odkazem na tento judikát.

ÚS do daňové legislativy zasáhne pouze pokud dojde k omezení vlastnictví v intenzitě “rdousícího efektu” nebo dojde-li k porušení principu rovnosti

V rozhodnutí pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21.4.2009 je možno najít mnoho zajímavých obecně – právních úvah a citací vztahující se k samotné právně filozofické podstatě systému daní. Pojďme si alespoň některé znich připomenout:

  • Daní je obecná zátěž, která zavazuje všechny tuzemce podle jejich příjmů, majetku a kupní síly k financování všeobecných úkolů státu. Pravomoc státu zdaňovat za určitých, přesně definovaných podmínek, byla institucionalizována právě za účelem shromáždění prostředků k zabezpečení veřejných statků.
  • Podle čl. 11 odst. 5 Listiny je možno daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Toto ustanovení vylučuje, aby daňovou povinnost stanovovala exekutiva
  • . Článek 11 odst. 5 Listiny také vyjadřuje ústavní zmocnění pro Parlament k legitimnímu omezení vlastnického práva skrze jím přijatý zákon
  • Legitimita zdaňování vyplývá mj. z toho, že výsledky zdaňování jsou používány i k ochraně a vytváření podmínek pro rozvoj vlastnictví, přičemž tuto ochranu a vytváření podmínek je nutno samozřejmě z něčeho platit. Tento účel zdaňování ale není jediný; daňový zásah do majetkové a právní sféry jednotlivce nabývá na ospravedlnění právě rovnoměrností rozdělení těchto břemen
  • V případě daní tudíž půjde o posouzení omezení základního práva na vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny z důvodu veřejného zájmu na naplnění státního rozpočtu aprobovaného čl. 11 odst. 5 Listiny, a to za účely spojenými s naplňováním funkcí státu.
  • Při zkoumání ústavnosti ustanovení daňových zákonů je nutno vycházet z modifikované verze zásady proporcionality, přičemž se zkoumá případné porušení zákazu extrémní disproporcionality ve spojení s kritérii, která vyplývají z ústavního principu rovnosti.
  • Posouzení věci z hlediska dodržení ústavních kautel akcesorické a neakcesorické rovnosti: Akcesorický princip zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv. Neakcesorický princip (zakotvený v čl. 1 Listiny) spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů = rovnost před zákonem.
  • Tři základní funkce daní a daňového systému: alokační, distribuční a stabilizační. Toto posuzování náleží do výlučné kompetence zákonodárce (ÚS tedy nepřezkoumává)
  • Efektivitu daní přezkoumává ÚS pouze výjimečně, a to v těch případech, kdy by neefektivita určité daně založila zřejmou nerovnost v daňovém zatížení jednotlivých osob
  • Zákonodárce může v daňové oblasti činit i neracionální kroky, což ovšem ještě není důvod k zásahu Ústavního soudu
  • ÚS zasáhne pouze tehdy, pokud dojde
    • k omezení vlastnického práva v intenzitě tzv. rdousícího efektu, nebo
    • dojde-li k porušení principu rovnosti v jeho akcesiorické nebo neakcesiorické podobě