Archive

Archive for the ‘Nejvyšší soud’ Category

Podvodné jednání při uzavírání smlouvy způsobuje toliko relativní neplatnost; může se jí dovolat jen druhý účastník

Z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu (NS) ze dne 08.12.2010 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 vyplývá:

Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a občanského zákoníku, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy, nikoliv důvodem absolutní neplatnosti podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu nedostatku vážné vůle, případně podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem.

Tento závěr tak významné právní a zejména soudní autority, jakou bezesporu je velký senát NS, je pro praxi užitečný zejména v tom, že pokud dojde k podvodnému jednání při uzavírání jakékoli smlouvy, pak to nezpůsobuje automaticky neplatnost této smlouvy. Kdokoli třetí (tj. jsoucí nikoli v pozici účastníka smlouvy) se nemůže úspěšně dovolat neplatnosti takové smlouvy.

Tedy například žádný správní úřad (například finanční) nemůže ani při prokázání toho, že jeden z účastníků určité smlouvy jednal při jejím uzavření podvodně, se dovolávat neplatnosti takové smlouvy a tedy nemůže činit žádné závěry podmíněné právě touto neplatností.

Nesprávné právní posouzení věci

Pro různé právní účely může být užitečné si povšimnout, že dle názoru Nejvyššího soudu (např. v rozsudku ze dne 26.4.2012 čj. 25 Cdo 1390/2010) může nesprávné právní posouzení věci (zde ve smyslu dovolacího důvodu dle § 241a/2/b) OSŘ) spočívat v tom, že soud (či správní orgán):

  • věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, že
  • správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, nebo že
  • právní předpis na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Categories: Nejvyšší soud Tags:

Absolutní neplatnost při nedodržení § 196a odst. 3 ObchZ není automatická – průlomové rozhodnutí velkého senátu NS

Za do značné míry průlomové lze jistě označit rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, když zde došlo k zásadnímu “změkčení” přísného automatismu nástupu absolutní neplatnosti právního úkonu při každém nedodržení ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ (například při neexistenci posudku provedeného znalcem jmenovaným soudem). Z tohoto judikátu stojí za ocitování zejména:

"Uvedený závěr [o neplatnosti smlouvy] se (z důvodů vyložených v označených rozsudcích) bezesporu prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. […] Jinými slovy předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá."

Rozhodnutí velkého senátu tedy dává naději všem nabyvatelům nemovitostí, kteří v minulosti přehlédli či podcenili § 196a odst. 3 ObchZ a nyní se třesou o svá vlastnická práva.

Rozhodnutí dále potvrzuje trend, podle kterého účel zákona musí převážit nad jeho textem.

Účinná lítost – trestní právo daňové – názor NS – duben 2010

Ve svém usnesení ze dne 28.4.2010 sp. zn. 8 Tdo 1452/2009  se Nejvyšší soud (NS) ke znaku dobrovolnosti jednání u účinné lítosti vyjádřil takto:

Nejvyšší soud je přesvědčen, že nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3093/08, jímž Ústavní soud „usměrnil“ právní názory, které byly vyjádřeny v judikatuře Nejvyššího soudu při výkladu znaku „dobrovolnosti jednání“ u účinné lítosti ve smyslu § 66 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu § 33 TZ), nelze chápat tak, že by jím Ústavní soud zamýšlel zásadním způsobem změnit nebo zrelativizovat teze a judikaturu, na nichž byl založen výklad citovaného ustanovení.

Především i uvedený nález akcentoval potřebu řešit otázku „dobrovolnosti“ se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu a jakkoliv naznačuje odlišnost nazírání Ústavního soudu na výklad zákonných znaků „neodvedení“ a „zkrácení“ u trestných činů podle § 147 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 241 TZ) a podle § 148 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 240 TZ) ve srovnání s tím, který zastávají tzv. obecné soudy, ani Ústavní soud nedospívá k závěru, že lhůty významné pro uplatnění účinné lítosti by měly být totožné. Kritizuje zde toliko závěr, že posuzování splnění podmínek zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí u trestného činu podle § 148 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 240 TZ) na straně jedné a u trestného činu podle § 147 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 241 TZ) na straně druhé nemůže být tak rozdílné, a oproti judikatuře soudů vidí širší možnost uplatnění institutu účinné lítosti podle § 66 TZ(ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu § 33 TZ). Přitom se naznačuje, že u vybrané kategorie trestných činů je při konfrontaci zájmu státu stíhat a trestat pachatele těchto trestných činů na straně jedné a zájmu státu na dosažení nápravy na straně druhé významnějším a kýženým zájem na nápravě škodlivého následku.

V případech, kdy není dostatečně zřejmé, zda a kdy byl pachatel seznámen s výsledky daňové kontroly a jaké k nim zaujal stanovisko, nelze učinit jednoznačný závěr o znaku „dobrovolnosti jednání“ ve smyslu § 66 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu § 33 TZ.

Bez potřeby jakýchkoliv korekcí nutno dozajista pohlížet na praxi soudů, podle níž nebyla dobrovolnost jednání vyloučena, napravil-li pachatel škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska trestní stíhání bezprostředně ještě nehrozilo; v daných souvislostech nelze než opakovat tezi, že samotná skutečnost potenciálně hrozícího trestního stíhání nevylučuje dobrovolnost jednání pachatele, neboť by v opačném případě byla dobrovolnost takového jednání vyloučena vždy.

Jde-li však o dobrovolnost jednání v případech, kdy trestní stíhání již reálně hrozí (typicky případy, kdy správce daně zjistí, popř. orgánu činnému v trestním řízení oznámí skutečnosti svědčící pro důvodnost trestního stíhání), Ústavní soud předznačuje větší možnosti uplatnění institutu účinné lítosti s akcentem na sledování zájmu, o který zde primárně jde. Jak mimo jiné též v textu nálezu uvádí, činí tak proto, že pro stát, proti němuž je namířen mimo jiné i trestný čin podle § 148 tr. zák., je jednoznačně výhodnější, dojde-li k nápravě. Naznačuje, že u vybrané kategorie trestných činů je při konfrontaci zájmu státu stíhat a trestat pachatele těchto trestných činů na straně jedné a zájmu státu na dosažení nápravy na straně druhé významnějším a kýženým zájem na nápravě škodlivého následku.

Posoudit věc po právní stránce – rozporná skutková zjištění

Dle § 102 odst. 4 daňového řádu je správce daně povinen v odůvodnění jakéhokoli svého rozhodnutí, které bylo vydáno na základě dokazování, mimo jiné uvést, jak věc posoudil po právní stránce.

K posouzení věci po právní stránce se vyjádřil Nejvyšší soud (NS) ve svém rozsudku ze dne 15.2.2012 sp. zn. 30 Cdo 4242/2011 takto (citace):

Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010 zaujal právní názor, že závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu kterou právní normu.

Jinými slovy řečeno, rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] i tehdy, jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy [(k právnímu posouzení věci) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, in Soudní rozhledy č. 3/2001, str, 86).

I v českém právu platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů

” Princip legitimního očekávání se ve formě základních zásad řízení promítá i do oblasti správního práva, třebaže nebývá v zákonných textech výslovně pojmenován. Lze jej však dovodit i ze základních zásad správního řízení (v současné době srov. např. § 2 odst. 3 správního řádu z roku 2004 o ochraně dobré víry) a vysoké soudy ostatně v tomto smyslu již stabilně judikují. Není podstatné, že princip ochrany legitimního očekávání, stejně jako množství dalších právních zásad, mnohdy plynoucích už z klasické jurisprudence římské, není součástí psaného práva. Nejvyšší správní soud se nemůže stavět na pozice deformovaně a zjednodušeně chápané pozitivistické interpretace a přisvědčuje Ústavnímu soudu, který sám plenárním nálezem (Pl. ÚS 33/97, publikováno jako č. 30/1998 Sb.) připomenul, že i v českém právu platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech.”

(Z rozsudku NSS  ze dne 27.7.2007 čj. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb.NSS)