Absolutní neplatnost při nedodržení § 196a odst. 3 ObchZ není automatická – průlomové rozhodnutí velkého senátu NS

Za do značné míry průlomové lze jistě označit rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, když zde došlo k zásadnímu “změkčení” přísného automatismu nástupu absolutní neplatnosti právního úkonu při každém nedodržení ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ (například při neexistenci posudku provedeného znalcem jmenovaným soudem). Z tohoto judikátu stojí za ocitování zejména:

"Uvedený závěr [o neplatnosti smlouvy] se (z důvodů vyložených v označených rozsudcích) bezesporu prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. [...] Jinými slovy předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá."

Rozhodnutí velkého senátu tedy dává naději všem nabyvatelům nemovitostí, kteří v minulosti přehlédli či podcenili § 196a odst. 3 ObchZ a nyní se třesou o svá vlastnická práva.

Rozhodnutí dále potvrzuje trend, podle kterého účel zákona musí převážit nad jeho textem.

K neplatnosti úkonu jsou povinny přihlédnout úřady z úřední povinnosti; ani absolutně neplatný úkon nemusí být irelevantní z daňového hlediska.

Z rozsudku NSS ze dne 16.11.2011, čj. 5 Afs 22/2011-72, www.nssoud.cz:

Otázka absolutní neplatnosti soukromoprávních úkonů, jež byly podkladem veřejnoprávního rozhodnutí o dodatečném vyměření daně, je otázkou, kterou jsou správní soudy všech instancí povinny posuzovat z úřední povinnosti (viz judikatura Ústavního soudu zejména k prekluzi; např. nález ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, obsahující odkazy i na starší judikaturu k těmto otázkám, zejména na nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, v němž zmínku o povinnosti ex offo přihlížet k absolutní neplatnosti výslovně zmiňuje bod 25). K případné neplatnosti úkonů, jež měly být základem sporné daňové povinnosti, jsou povinny přihlédnout všechny orgány veřejné moci z úřední povinnosti a tato otázka může být učiněna předmětem řízení v kterékoli jeho fázi, a to ať již na základě námitky účastníka nebo na základě jakýchkoli jiných skutečností, jež se dostanou do sféry příslušného orgánu a z nichž vyplývá, že by pro posouzení otázky platnosti rozhodného právního úkonu mohly být relevantní (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2010, č. j. 7 Afs 130/2009 – 200). Jak vyplývá např. z rozsudku zdejšího soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010 – 180, ani absolutně neplatný soukromoprávní úkon ještě a priori neznamená, že takový úkon je irelevantní z daňového hlediska. Současně však Nejvyšší správní soud zdůraznil, že daňové účinky absolutně neplatných soukromoprávních úkonů nenastávají tehdy, vyžaduje-li daňové právo, že určitý právní následek může nastat pouze na základě existujícího (platného) soukromoprávního úkonu určité konkrétní povahy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 94/2004 – 50, publ. pod č. 979/2006 Sb. NSS, případně rozsudek ze dne 17. 4. 2008, č. j. 7 Afs 8/2007 – 49, www.nssoud.cz). Jak dále vyplývá z výše cit. rozsudku ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010 – 180,… „v případě, kdy smluvní strany nereflektují soukromoprávní důsledky absolutně neplatné nájemní smlouvy, nebude mít absolutní neplatnost této smlouvy za následek žádné relevantní daňové důsledky, a to bez ohledu na to, zda se tyto důsledky snaží vyvolat správce daně či naopak daňový subjekt.

Zmíněný judikát NSS ze dne 31.3.2011, čj. 9 Afs 81/2010-180 (č. 2415/2011 Sb. NSS) obsahuje tyto právní věty:

I. Daňovou účinnost fakticky vynaloženého nákladu, jakož i zdanitelnost dosažených příjmů, nelze opírat o soukromoprávní hodnocení platnosti smlouvy. Za příjmy z pronájmu nebytových prostor podle § 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, lze pro daňové účely považovat veškeré příjmy, které byly za užívání nebytových prostor obdrženy, pokud objektivně mohly být přijaty jako protihodnota za užívání či oprávnění užívat předmětné prostory.

II. Pokud daňové subjekty, které na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy na jedné straně dosáhly příjmů, jež lze pro daňové účely podřadit pod příjmy z pronájmu, a na druhé straně uplatnily daňově uznatelné náklady, nereflektují na soukromoprávní důsledky neplatnosti smlouvy, tj. jednají tak, jako by tato smlouva byla bezvadná, pak neplatnost smlouvy nemá na zdanitelnost dosažených příjmů a daňovou uznatelnost uplatněných nákladů žádný vliv.

Ověření neplatnosti rozhodnutí finančního úřadu

Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně (obvykle finanční úřad), který rozhodnutí vydal, a to samozřejmě rozhodnutím.

Usnesení ze dne 21.3.2001 sp. zn. IV.ÚS 65/01: Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. To musí samozřejmě učinit rozhodnutím. Neshledá-li však správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá vydat o tom rozhodnutí.

Neshledá-li však správce daně splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá povinnost vydat o tom rozhodnutí.

Usnesení ze dne 29.8.2001 sp. zn. IV.ÚS 65/01: Neshledá-li finanční správní orgán splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí, zákon mu neukládá povinnost vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti.

Shodně k této otázce přistupuje i judikatura NSS, podle níž nemá daňový subjekt subjektivní veřejnoprávní nárok na vydání rozhodnutí v případě, že nejsou splněny podmínky neplatnosti rozhodnutí. Dle NSS je ověření neplatnosti rozhodnutí podle § 32 odst. 7 daňového řádu je svou podstatou nápravným prostředkem dozorčího práva, na jehož užití a výkon není právní nárok.

(viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21.9.2011, čj. 7 Ans 5/2008-164).

Neplatnost právních úkonů v pracovním právu

Pro jakéhokoli zaměstnavatele je velmi důležité si uvědomit alespoň toto právní minimum (viz zejména § 20 a 72 zákoníku práce):

1) Rozvázání pracovního poměru (jako právní úkon) je považováno za platný právní úkon, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá. Jedná se tzv. princip relativní neplatnosti právních úkonů. Neplatnosti rozvázání pracovního poměru se může zaměstnanec (ale i zaměstnavatel) domáhat u soudu ve lhůtě do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit (žaloba na neplatnosti rozvázání pracovního poměru).

2) Vznik pracovního poměru je považování za platný právní úkon teprve tehdy, pokud byly sjednání všechny podstatné náležitosti. Zde se tedy jedná o princip absolutní neplatnosti právních úkonů. Pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti nebo dohoda o provedení práce jsou platným právním úkonem teprve tehdy, pokud v nich byly řádně sjednány podstatné náležitosti.