Vztah práva a spravedlnosti – několik poznámek

• spravedlnost je v prvé řadě kategorií etickou
  
• spravedlnost v právním státě znamená poskytnout státní ochranu proti nespravedlnosti.
• koncepce přirozeného práva a klasického liberalismu: „Stát má předepisovat to, co jednotlivci nemají dělat, jestliže si nemají překážet v cestě, zatímco občanům má být ponechána volnost dělat všechno, co není zakázané. Státu připadá úkol stanovovat formální pravidla, občanům odpovědnost za podstatu individuálního chování.“
• spolehlivost pozitivního vymezení spravedlnosti práva je dost pochybná a sporná. Kvalita historických právních systémů je spíše spojena s vymezením co není spravedlivé, co je nespravedlivé
• Negativní vymezení spravedlnosti (prof. Goodhart): „Pravidlo, že máte milovat svého bližního, nabývá v právu znění, že svému bližnímu nesmíte škodit.“
• existují ovšem i názory, že že spravedlnost nemůže být determinantou toho, co skutečně právo je, ale že je to naopak – zákon určuje, co je spravedlivé.. T. Hobbes: “Žádný zákon nemůže být nespravedlivý.” H. Kelsen: „Spravedlivý je jen jiné slovo pro legální nebo legitimní.“ Právní pozitivizmus se zde dostává do protikladu s liberalistickým (ale též přirozenoprávním) pojetím spravedlnosti jako hodnoty či představy, která zákonu předchází.
• výše  uvedený tlak právních pozitivistů byl pozměněn nástupem nacismu a stalinismu – tak Gustav Radbruch v roce 1946 publikoval svojí slavnou (tzv. Radbruchovu) formuli: “„Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, kromě toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako ‚nesprávné právo‘ spravedlnosti ustoupit.“
• Aristotelova teorie spravedlnosti: Podstatnou vlastností spravedlnosti je rovnost. Garantem této rovnosti je právo ve smyslu principu „každému, co je jeho“.
• Spravedlnost lze dělit na vyrovnávající (komutativní) a rozdělující (distributivní).
• Vyrovnávající spravedlnost se týká narovnávání nerovnosti v mezilidských vztazích. Jejím cílem je zachování rovnosti bohatství, majetku, který vzniká obchodem, výměnou nebo narovnání nerovnosti vzniklé poškozením, zcizením věci. Nejdůležitější kvalitou vyrovnávající spravedlnosti je nestrannost. Každý má dostat podle toho, co mu chybí, bez rozdílu, kdo to je. Příkladem je povinnost nahradit škodu.
• Rozdělující spravedlnost zaručuje spravedlivé dělení statků, majetků, peněz, funkcí, poct mezi občany státu. Podstatou distributivní spravedlnosti je pak zachování rovnosti ve smyslu proporce, rovnosti jako férového rozdělování. Na rozdíl od komutativní spravedlnosti, která je aritmetickou úměrou, je distributivní spravedlnost geometrickou úměrou
• Procedurální teorie spravedlnosti věnují pozornost analýze podmínek toho, jak je možné spravedlivé uspořádání společenských vztahů, institucí apod. Teoretickým východiskem procedurálních teorií je smluvní princip. Smlouva je jedním z nejstarších způsobů ustanovení spravedlnosti. Princip smlouvy je dominantním způsobem výkladu spravedlnosti hlavně v novověku a charakterizuje tzv. liberální koncepce spravedlnosti.
• Americký právní a politický filozof John Rawls předkládá svou procedurální teorii spravedlnosti v knize Teorie spravedlnosti. Princip spravedlnosti konkretizuje prostřednictvím dvou základních zásad, které nemají nic společného s řešením všedních právních problémů: 1) Základní občanská práva a svobody: Každý má mít stejné právo na co nejširší systém základních svobod, které je slučitelné se stejným právem pro všechny. 2) Kdy je dovolena nerovnost:  Sociální a ekonomické nerovnosti se musí vytvořit tak, aby se dalo rozumně očekávat, že budou sloužit ve prospěch každého, a aby byly spojeny s postavením a úřady, které jsou při spravedlivé rovnosti šancí přístupny každému.
• v právu vede k nespravedlivosti zejména vliv omylů,  subjektivismu, egoismu, mocenských ambicí a libovůle, úmyslného protiprávního jednání, nesprávného nakládání s fakty.

Formální spravedlnost

Právní teorie rozlišuje spravednost formální a materiální.

Z postulátů formální spravedlnosti pro právní myšlení nepochybně vyplývá princip obecnosti právní regulace a princip stejného zacházení před zákonem (čili princip obecnosti zákona a rovnosti před ním).

Tyto principy pak implikují zákaz diskriminace a zákaz libovůle.

( viz HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 246)

Právo na přiznání nákladů řízení je součástí práva na spravedlivý proces

Skutečnost, že právo na přiznání nákladů řízení je součástí práva na spravedlivý proces vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. 6. 2009:

Právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.

Z uvedeného textu právní věty je patrné, že že právo na náhradu nákladů řízení souvisí s právem na právní pomoc.

Porušení práva na spravedlivý proces konstatuje ústavní soud v závěru zmíněného nálezu takto:

Tím, že obecný soud náhradu nákladů ve výši stanovené v příslušné právní normě stěžovateli nepřiznal, odepřel mu tím právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Obecné zásady používané při rozhodování ESD o DPH

Některé obecné zásady používané při rozhodování Evropského soudního dvora (ESD) o DPH:

a) Zásada právní jistoty

• při výkonu pravomocí musejí členské státy respektovat obecné právní zásady, které jsou součástí právního řádu Společenství, zejména zásadu právní jistoty a zásadu proporcionality (odkaz na předchozí rozsudky ze dne 18. prosince 1997, Molenheide a další, C286/94, C340/95, C401/95 a C47/96, Recueil, s. I7281, bod 48)
• zásada právní jistoty platí obzvláště tehdy, pokud se jedná o právní úpravu, jež by mohla obsahovat finanční zátěž, aby dotčeným osobám bylo umožněno seznámit se přesně s rozsahem jejich povinností, které jim ukládá. Z toho vyplývá, že je nutné, aby osobám povinným k dani byly známy jejich daňové povinnosti před uzavřením transakce.

b) Zásada proporcionality

• co se týče zásady proporcionality, je namístě připomenout, že Soudní dvůr v bodě 46 svého  rozsudku ve věci Molenheide a další rozhodl, že v souladu s touto zásadou musejí členské státy využívat prostředků, které sice umožňují účinně dosáhnout cíle sledovaného vnitrostátním právem, avšak co nejméně narušují cíle a zásady stanovené dotčenými předpisy Společenství. Je sice legitimní, že se opatření přijatá členským státem snaží o co nejúčinnější ochranu plateb do veřejného rozpočtu, tato opatření nicméně nesmějí přesahovat rámec toho, co je k dosažení tohoto účelu nezbytné.

c) Zásada neutrality

• Z judikatury Soudního dvora týkající se dodatečného vymáhání DPH rovněž vyplývá, že opatření, jež mají členské státy možnost přijmout k zajištění správného výběru daně a k předcházení daňovým únikům, nesmějí být používána způsobem, který by zpochybnil neutralitu DPH (odkaz na předchozí rozsudky ze dne 21. března 2000, Gabalfrisa a další, C110/98 až C147/98, Recueil, s. I1577, bod 52; ze dne 19. září 2000, Schmeink & Cofreth a Strobel, C454/98, Recueil, s. I6973, bod 59).
• Co se týče zásady daňové neutrality, je namístě připomenout, že tato zásada brání zejména tomu, aby s podobným poskytováním služeb, která si tak navzájem konkurují, bylo zacházeno z hlediska DPH odlišně.

(zpravováno podle rozhodnutí ESD ve věci C-409/04 Teleos)

Absolutní neplatnost při nedodržení § 196a odst. 3 ObchZ není automatická – průlomové rozhodnutí velkého senátu NS

Za do značné míry průlomové lze jistě označit rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, když zde došlo k zásadnímu “změkčení” přísného automatismu nástupu absolutní neplatnosti právního úkonu při každém nedodržení ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ (například při neexistenci posudku provedeného znalcem jmenovaným soudem). Z tohoto judikátu stojí za ocitování zejména:

"Uvedený závěr [o neplatnosti smlouvy] se (z důvodů vyložených v označených rozsudcích) bezesporu prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. [...] Jinými slovy předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá."

Rozhodnutí velkého senátu tedy dává naději všem nabyvatelům nemovitostí, kteří v minulosti přehlédli či podcenili § 196a odst. 3 ObchZ a nyní se třesou o svá vlastnická práva.

Rozhodnutí dále potvrzuje trend, podle kterého účel zákona musí převážit nad jeho textem.

Zásady temporálních účinků judikatury – judikatura jako právní norma

Citace z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 6 As 7/2005 – 97:

“[u]stálená judikatura vrcholných soudů představuje ve svém materiálním rozměru právní normu. Změnu či zpřesnění této judikatury pak lze ve funkčním smyslu považovat za novelu právního předpisu s temporálními účinky, které změna právního předpisu tradičně má. Tato skutečnost má tedy v projednané věci účinky: 1) Změna či zpřesnění judikatury není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému, které však byly před vydáním usnesení rozšířeného senátu pravomocně skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba (…); 2) Soudy rozhodující ve správním soudnictví však mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního názoru postupovat ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních.”

V rozhodnutí ze dne 29.2.2012, čj. 2 Afs 48/2011-76 Nejvyšší správní soud výše uvedený právní názor užívá, přičemž jeho aplikaci rozvádí takto:

“Závěry plynoucí z tohoto rozhodnutí jsou plně využitelné i pro případy, kdy nejde o reflexi nově zaujatého názoru na výklad práva ze strany rozšířeného senátu či Ústavního soudu, ale lze je nepochybně aplikovat na situaci, kdy takový výklad plyne z již ustálené a konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (bez toho, že by byl „ex cathedra“ vysloven jeho rozšířeným senátem).”

Zásadu incidentní retrospektivy explicitně objasnil NSS ve svém rozsudku ze dne 13.1.2011, čj. 9 Afs 49/2010-205 takto:

Zásada incidentní retrospektivy znamená aplikaci “nové, soudem utvořené (dotvořené), normy na všechny kauzy aktuálně před soudy probíhající, stejně jako na všechny žaloby podané po dni vynesení nového právního názoru”.

Princip jednotnosti poskytnutého plnění

Princip jednotnosti poskytnutého plnění = plnění by nemělo být v zájmu fungujícího systému DPH  uměle děleno.

Pokud dvě nebo několik dílčích plnění nebo úkonů poskytnutých osobou povinnou k dani průměrnému spotřebiteli je tak těsně spojeno, že z ekonomického hlediska objektivně tvoří celek, jehož rozdělení by mělo umělou povahu, všechna tato dílčí plnění nebo tyto úkony tvoří jediné plnění pro účely uplatnění DPH.

Rozsudek ESD ze dne 27. října 2005, Levob Verzekeringen BV a OV Bank NV, C-41/04:  “Článek 2 odst. 1 šesté směrnice 77/388 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu je třeba vykládat tak, že pokud dvě nebo několik dílčích plnění nebo úkonů poskytnutých osobou povinnou k dani průměrnému spotřebiteli je tak těsně spojeno, že z ekonomického hlediska objektivně tvoří celek, jehož rozdělení by mělo umělou povahu, všechna tato dílčí plnění nebo tyto úkony tvoří jediné plnění pro účely uplatnění daně z přidané hodnoty. To je případ plnění, kdy osoba povinná k dani dodá spotřebiteli dříve vyrobené a prodávané standardní programové vybavení, uložené na nosiči, a následně toto programové vybavení přizpůsobí zvláštním potřebám tohoto kupujícího, i když jsou za to zaplaceny dvě oddělené ceny.”

Rozsudek NSS ze dne 22.3.2007 čj. 9 Afs 5/2007-70: “V této souvislosti je třeba připomenout jeden z principů daně z přidané hodnoty, kterým je jednotnost poskytnutého plnění, které by obecně nemělo být v zájmu fungujícího systému DPH uměle děleno.”

Rozsudek ESD ze dne 10.3.2011 ve spojených věcech C‑497/09 (Manfred Bog), C‑499/09 (Cinemax Entertrainment), C‑501/09 (Lothar Lohmeyer) a C‑502/09 (Fleischerei Nier):

• Úvodem je třeba určit, zda z hlediska DPH mají být různé činnosti, o které se jedná v každé z věcí v původním řízení, považovány za odlišná plnění, která se zdaňují odděleně, nebo za jediná komplexní plnění složená z několika prvků.
• Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, pokud je plnění tvořeno souborem dílčích plnění a úkonů, je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti, za kterých došlo k dotčenému plnění, za účelem určení toho, zda se jedná o dvě nebo několik odlišných plnění, nebo o jediné plnění, a zda v posledně uvedeném případě musí být toto jediné plnění kvalifikováno jako dodání zboží nebo poskytnutí služeb (viz výše uvedené rozsudky Levob Verzekeringen a OV Bank, bod 19, jakož i Aktiebolaget NN, bod 21).
• Soudní dvůr rovněž rozhodl, že z článku 2 šesté směrnice vyplývá, že každé plnění je třeba obvykle považovat za oddělené a samostatné a že plnění spočívající z hospodářského hlediska v jediném plnění nemůže být uměle rozloženo, aby nebylo narušeno fungování systému DPH. Je třeba mít za to, že o jediné plnění se jedná, pokud dvě nebo více dílčích plnění nebo úkonů poskytnutých osobou povinnou k dani zákazníkovi je tak těsně spojeno, že objektivně tvoří jediné nerozdělitelné hospodářské plnění, jehož rozdělení by bylo umělé (výše uvedené rozsudky Levob Verzekeringen a OV Bank, body 20 a 22, jakož i Aktiebolaget NN, body 22 a 23)
• Krom toho se jedná o jediné plnění v případě, že jeden nebo více prvků je třeba považovat za hlavní plnění, zatímco naopak jiné prvky je třeba považovat za jedno nebo více vedlejších plnění sdílejících daňový osud hlavního plnění. Konkrétně musí být plnění považováno za vedlejší k plnění hlavnímu, pokud pro zákazníka není samotným cílem, nýbrž prostředkem k získání prospěchu z hlavního plnění za nejvýhodnějších podmínek (viz zejména rozsudek ze dne 25. února 1999, CPP, C‑349/96, Recueil, s. I‑973, bod 30; výše uvedený rozsudek Levob Verzekeringen a OV Bank, bod 21; rozsudky ze dne 11. června 2009, RLRE Tellmer Property, C‑572/07, Sb. rozh. s. I‑4983, bod 18, jakož i ze dne 2. prosince 2010, Everything Everywhere (dříve T Mobile UK), C‑276/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 24 a 25).

Rozsudek ESD ze dne 25.2.1999, Card Protection Plan Ltd, C‑497/09:

• There is a single supply in particular in cases where one or more elements are to be regarded as constituting the principal service, whilst one or more elements are to be regarded, by contrast, as ancillary services which share the tax treatment of the principal service. A service must be regarded as ancillary to a principal service if it does not constitute for customers an aim in itself, but a means of better enjoying the principal service supplied.

Zásada legitimního očekávání -> vázanost vlastní správní praxí (v daňovém řádu od roku 2011)

Zásada legitimního očekávání je v daňovém řádu promítnuta do ustanovení § 8 odst. 2 daňového řádu:

Správce daně dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

Daňový řád se zde zjevně inspiroval obdobnou úpravou ve právním řádu (viz § 2 odst. 4 správního řádu: “Správní orgán dbá (…), aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly”).

Soudní praxe používá též pojmů “oprávněné očekávání”, “oprávněná důvěra v právo”, “zákaz překvapivých rozhodnutí”, “ustálená rozhodovací praxe” apod.

Ze zásady legitimního očekávání je odvozován též princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí.

Správní praxe zakládající legitimní očekávání

Z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21.7.2009 čj. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS:

“Správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů.

Takovou praxí je správní orgán vázán.

Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.”

Neakceptování důkazního návrhu podnikatele může FÚ založit pouze třemi důvody

Ústavní soud v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.

Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.

Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody.

1. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
2. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.
3. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”).

(Citováno z rozsudku Ústavního soudu ze dne 8.12.2009 sp. zn. I. ÚS 118/09)

Poznámky:

• čl. 36 odst. 1 Listiny: “Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu”
• čl. 38 odst. 2 Listiny: “Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.