Právo na přiznání nákladů řízení je součástí práva na spravedlivý proces

Skutečnost, že právo na přiznání nákladů řízení je součástí práva na spravedlivý proces vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. 6. 2009:

Právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.

Z uvedeného textu právní věty je patrné, že že právo na náhradu nákladů řízení souvisí s právem na právní pomoc.

Porušení práva na spravedlivý proces konstatuje ústavní soud v závěru zmíněného nálezu takto:

Tím, že obecný soud náhradu nákladů ve výši stanovené v příslušné právní normě stěžovateli nepřiznal, odepřel mu tím právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Účinná lítost – trestní právo daňové – názor ÚS

Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08 ze dne 28.7.2009:

Trestní zákon zná, mimo obecné ustanovení o účinné lítosti v § 66, rovněž speciální ustanovení o účinné lítosti uvedené v § 147a, které se týká výhradně trestného činu neodvedení daně dle § 147 trestního zákona.

V § 147a trestního zákona je lhůta, v níž je možné projevit účinnou lítost, ukončena počátkem vyhlašování rozsudku soudu prvého stupně.

V typově shodné trestné činnosti, definované v § 147 a 148 trestního zákona, považuje Ústavní soud pojem "neodvedení" za terminologicky významnější zásah do chráněného zájmu státu. Tomuto pojmu je přitom zvláštním ustanovením poskytnuta přesně definovaná lhůta pro uplatnění účinné lítosti. Naopak terminologicky užšímu pojmu "zkrácení" je poskytnuta pouze obecná ochrana, v níž není lhůta zákonem stanovena. Ústavní soud proto považuje za nepřípustné, aby lhůty k uplatnění účinné lítosti, byly pro obdobnou trestnou činnost tak rozdílné. Zvláště pak v případě, kdy přísnější je interpretace obecného ustanovení § 66 trestního zákona než zákonné vymezení v § 147a trestního zákona.

Z dikce zákona je zjevné, že v případě trestného činu zkrácení daně, nastává reálná hrozba trestního stíhání vždy v okamžiku jeho spáchání. Jakékoliv jednání pachatele je tedy možné považovat za jednání pod reálnou hrozbou trestní sankce. Podle judikatury Nejvyššího soudu by přesto mohla účinná lítost být akceptována, pokud by k ní došlo ještě před ukončením kontroly správce daně a nikoliv až poté. Dobrovolnost jednání přitom není vyloučena jen proto, že pachatel jednal pod vlivem obavy z možného trestního stíhání. Tato obava nijak nevylučuje dobrovolnost napravení škodlivého následku trestného činu. I jednání, které je motivováno snahou odvrátit trestní stíhání může být dobrovolné. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu, například s jakou bezprostředností trestní stíhání hrozí (viz i NS 1/2001-T14; R 35/2001).

Při rozhodování v konkrétní věci však Nejvyšší soud ČR vycházel ze svojí předchozí judikatury, již zmíněného rozhodnutí kolegia ze dne 19. října 2006 (sp. zn. 15 Tdo 756/2006), a dále z rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 119/98, podle kterého "Nejde o dobrovolné napravení škodlivého následku a tedy o účinnou lítost jako okolnost zániku trestnosti činu podle § 66 písm. a) trestního zákona pokud pachatel trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 trestního zákona daň uhradil až na základě kontroly provedené správcem daně, jíž bylo jeho úmyslné zkrácení daně odhaleno." S takto restriktivním výkladem však Ústavní soud nemůže souhlasit a to tím spíše, pokud považuje Nejvyšší soud ČR za významné "jestliže pachatel napravil škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska trestní stíhání bezprostředně ještě nehrozilo, pak dobrovolnost jeho jednání ve smyslu § 66 trestního zákona není vyloučena, i když jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoliv pod vlivem konkrétně již hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání." (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tz 289/2000).

Ustanovení § 66 trestního zákona je zvláštním projevem vůle zákonodárce, v němž deklaroval, že pro stát, proti němuž jsou namířené v citovaném ustanovení uvedené trestné činy, je jednoznačně výhodnější, dojde-li k nápravě, uvedení v původní či pokojný stav, než takové jednání trestat. Zákonodárce projevil snahu pomoci pachateli trestné činnosti opustit jinak bezvýchodnou situaci, do níž se dostane ten, kdo se sice dopustil trestného jednání, jehož důsledky však stát doposud nepocítil. V opačném případě by pachatele nic nemotivovalo k odstranění protiprávního stavu. Přitom důsledky a dopad trestného činu by měl nepochybně závažnější důsledky, než nepotrestání pachatele.

V projednávané věci tedy Ústavní soud sdílí přesvědčení, že institut účinné lítosti na jedné straně vedl k bezproblémovému uhrazení daňového dluhu a následně i příslušné sankce; na straně druhé však nevedl k deklarovanému prominutí jednání. Jinými slovy jednoduše řečeno, stát slíbil, prostřednictvím zákona, beztrestnost výměnou za peníze, avšak po jejich obdržení svůj slib nedodržel. Takový přístup považuje Ústavní soud za nepřiměřenou restrikci.

Ověření neplatnosti rozhodnutí finančního úřadu

Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně (obvykle finanční úřad), který rozhodnutí vydal, a to samozřejmě rozhodnutím.

Usnesení ze dne 21.3.2001 sp. zn. IV.ÚS 65/01: Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. To musí samozřejmě učinit rozhodnutím. Neshledá-li však správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá vydat o tom rozhodnutí.

Neshledá-li však správce daně splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá povinnost vydat o tom rozhodnutí.

Usnesení ze dne 29.8.2001 sp. zn. IV.ÚS 65/01: Neshledá-li finanční správní orgán splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí, zákon mu neukládá povinnost vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti.

Shodně k této otázce přistupuje i judikatura NSS, podle níž nemá daňový subjekt subjektivní veřejnoprávní nárok na vydání rozhodnutí v případě, že nejsou splněny podmínky neplatnosti rozhodnutí. Dle NSS je ověření neplatnosti rozhodnutí podle § 32 odst. 7 daňového řádu je svou podstatou nápravným prostředkem dozorčího práva, na jehož užití a výkon není právní nárok.

(viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21.9.2011, čj. 7 Ans 5/2008-164).

Neakceptování důkazního návrhu podnikatele může FÚ založit pouze třemi důvody

Ústavní soud v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.

Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.

Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody.

1. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
2. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.
3. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”).

(Citováno z rozsudku Ústavního soudu ze dne 8.12.2009 sp. zn. I. ÚS 118/09)

Poznámky:

• čl. 36 odst. 1 Listiny: “Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu”
• čl. 38 odst. 2 Listiny: “Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

 

Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové ke stanovisku pléna ve věci Pl. ÚS-st. 33/11

“K samotnému obsahu stanoviska je obtížné se ústavněprávně vymezovat, neboť ke konkrétnímu problému ústavnosti zahájení daňových kontrol se stanovisko z pozic ústavněprávních vlastně vůbec nevymezuje, pominu-li odkazy na dřívější judikaturu, která je zčásti obecná a zčásti se týkala jiných skutkových a právních situací. Ve skutečnosti je odůvodnění soustředěno jen do bodů 8, 9, 10 stanoviska, které vycházejí z buď z podústavní, tj. zákonné úpravy daňových kontrol, resp. maximálně z teorie správního práva, aniž by aspirovaly především na výklad pojmu libovůle, která je ústavním pořádkem čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny zakázána. Pokud by se stanovisko s tímto problémem blíže zabývalo, muselo by zajisté dojít ke korekci názorů správní doktriny o nutnosti čisté „nahodilosti“ či spíše libovolnosti kontrol. Mám za to, že by nutně dospělo k závěru o nutnosti existence interního obecného předpisu vydaného ministerstvem financí, který by stanovil jak časové, tak věcné důvody, jejichž aplikace by vždy a ve stejných případech stejně vedla k zahajování daňových kontrol u jednotlivých plátců daní. Jen kontrola, vykonávaná dle předem, byť obecně stanovených pravidel, je řádným výkonem státní moci na poli výběru daní. Jen tak legitimně spoutaný výkon moci může ústavně-konformně omezovat právo na informační sebeurčení.”

Zdroj: Karta a text dokumentu.

Plénum ÚS: Daňová kontrola může být i bez podezření

Všem těm, kteří se nějakým způsobem zajímali o právní kauzu (ne)možnosti legálního zahájení daňové kontroly (zejména od nálezu I. ÚS 1835/07 ze dne 18.11.2008), doporučuji k přečtení včerejší (08.11.2011) rozhodnutí pléna Pl. ÚS 33/11. Možná stojí i za pozornost krátkost textu tohoto rozhodnutí, to také o lecčem svědčí.

Bohužel svoboda opět dostala na frak a musela ustoupit sociální (či sociologické) koncepci práva; princip proporcionality zde pohříchu nakonec byl Ústavním soudem uplatněn takovým způsobem, že „veřejný“ (uvozovky jsou mým dílem a snažím se tím dát najevo svoji skepsi nad jakýmkoli objektivním základem tohoto pojmu) zájem na výběru daně převýšil nad ochranou autonomní sféry jednotlivce.

Je třeba vzdát hold soudkyni Wagnerové (po kolikáté již, že!) a soudcům Holländer (pozn.: většího znalce teorie práva bychom v soudnictví těžko hledali, viz jeho publikační činnost) a Duchoň za jejich disentní stanoviska.

Na druhé straně budiž řečeno, že včerejší rozhodnutí de facto znamená, že disentní stanovisko soudkyně Janů z nálezu I. ÚS 1835/07 ze dne 18.11.2008 se nakonec prosadilo. Já za sebe (a zcela subjektivně) tedy za to tuto soudkyni jistě nechválím.

I v českém právu platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů

“ Princip legitimního očekávání se ve formě základních zásad řízení promítá i do oblasti správního práva, třebaže nebývá v zákonných textech výslovně pojmenován. Lze jej však dovodit i ze základních zásad správního řízení (v současné době srov. např. § 2 odst. 3 správního řádu z roku 2004 o ochraně dobré víry) a vysoké soudy ostatně v tomto smyslu již stabilně judikují. Není podstatné, že princip ochrany legitimního očekávání, stejně jako množství dalších právních zásad, mnohdy plynoucích už z klasické jurisprudence římské, není součástí psaného práva. Nejvyšší správní soud se nemůže stavět na pozice deformovaně a zjednodušeně chápané pozitivistické interpretace a přisvědčuje Ústavnímu soudu, který sám plenárním nálezem (Pl. ÚS 33/97, publikováno jako č. 30/1998 Sb.) připomenul, že i v českém právu platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech.”

(Z rozsudku NSS  ze dne 27.7.2007 čj. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb.NSS)

Judikatura je zákonem v materiálním smyslu

Citace z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05 (č. 170/2006 Sb.n.u.US): “Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů.”

Citace z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 2 .2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (č. 34/2006 Sb.n.u.US): “Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů, je na soudech, aby svou judikaturou mezeru v právním řádu vyplnily, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možno považovat za zákon v materiálním smyslu. Přitom budou muset vzít soudy v úvahu předchozí judikaturu Ústavního soudu a respektovat její účel a cíl, resp. smysl.

 

Judikát roku 2010: Poskytování údajů o členství soudců v KSČ

Judikát roku 2010 – I.ÚS 517/10 ze dne 15.11.2010 -Poskytování údajů o členství soudců v KSČ http://ow.ly/5jD0h