James Madison – 261 let od jeho narození

Dnes uplynulo právě 261 let od narození Jamese Madisona, čtvrtého prezidenta USA, jednoho z největších obránců svobody a jednoho z hlavních autorů ústavy USA a Deklarace nezávislosti, a společně s Alexandrem Hamiltonem a Johnem Jay také autora Listu federalistů.

James Madison není originální tvůrce idee kontroly a vyvážení omezení moci vlády, ale pomohl ji prosadit dále než kdokoli jiný. Předchozí političtí myslitelé hovořili o kontrole a vyvážení  s monarchií, ale Madison pomohl aplikovat tyto principy na republiku.

NSS: “Otrocké následování doslovného znění zákona nemá v moderním právním státě opodstatnění”

V rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 16.7.2009 čj. 1 Afs 31/2009-81 (č. 1940/2009 Sb. NSS) se můžeme dočíst:

Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se stanoviskem krajského soudu, že gramatický (jazykový) výklad je pouhým prvotním přiblížením se k aplikované právní normě. Otrocké následování doslovného znění zákona, jehož se stěžovatel domáhá, nemá v moderním právním státě opodstatnění. Pokud vezmeme v úvahu jednu ze základních charakteristik právní normy (tenzi mezi její obecností a širokou variabilitou společenských vztahů, na než dopadá) a nadprodukci právních předpisů posledních let, jakož i jejich vzájemné překrývání, mohlo by trvání na doslovném znění zákona bez možnosti užití dalších výkladových metod (vedle metody jazykové) vést v konkrétních případech k absurdním důsledkům. V této souvislosti je k připomenutí výrok Gustava Radbrucha o nutnosti poznávání účelu v právu: „Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno. Interpret může zákonu rozumět lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor – on právě musí být moudřejší jako jeho autor“ (Radbruch, G. Rechtsphilosophie. Studienausgabe. 2. Aufl., Hrsg. R. Dreier, S. Paulson, Heidelberg 2003, s. 107; citováno dle Holländer, P. Filosofie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 85). Touto citací Nejvyšší správní soud v žádném případě nechce relativizovat roli zákonodárce: jeho vůle je při vytváření právního pravidla určující. Pouze tím zdůrazňuje fakt, že ideální zákonodárce, který by upravil jasně, srozumitelně a bezrozporně veškeré právem regulované vztahy, je fikcí. V každodenní realitě jsou soudy (vedeny imperativem zákazu odepření spravedlnosti) nuceny vykládat právní normy vyznačující se vágností a neúplností a hledat rozumná řešení tam, kde právní normy mlčí nebo jsou v ostrém konfliktu. Z těchto hledisek je zřejmé, že jazykový výklad právní normy „[j]e pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity“ (viz poprvé nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., dostupný též http://nalus.usoud.cz). Výklad právní normy by tedy měl být průnikem a vyvážením jednotlivých výkladových metod – vedle metody jazykové též metody systematické, historické, teleologické, logické, srovnání v právu aj. (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2003, čj. 5 A 116/2001-46, č. 20/2003 Sb. NSS; rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2004, čj. 7 A 72/2001-53, č. 576/2005 Sb. NSS a dále též rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, č. 792/2006 Sb. NSS). Použití jednotlivých metod výkladu lze legitimně omezit jen v některých případech.

Vztah práva a spravedlnosti – několik poznámek

• spravedlnost je v prvé řadě kategorií etickou
  
• spravedlnost v právním státě znamená poskytnout státní ochranu proti nespravedlnosti.
• koncepce přirozeného práva a klasického liberalismu: „Stát má předepisovat to, co jednotlivci nemají dělat, jestliže si nemají překážet v cestě, zatímco občanům má být ponechána volnost dělat všechno, co není zakázané. Státu připadá úkol stanovovat formální pravidla, občanům odpovědnost za podstatu individuálního chování.“
• spolehlivost pozitivního vymezení spravedlnosti práva je dost pochybná a sporná. Kvalita historických právních systémů je spíše spojena s vymezením co není spravedlivé, co je nespravedlivé
• Negativní vymezení spravedlnosti (prof. Goodhart): „Pravidlo, že máte milovat svého bližního, nabývá v právu znění, že svému bližnímu nesmíte škodit.“
• existují ovšem i názory, že že spravedlnost nemůže být determinantou toho, co skutečně právo je, ale že je to naopak – zákon určuje, co je spravedlivé.. T. Hobbes: “Žádný zákon nemůže být nespravedlivý.” H. Kelsen: „Spravedlivý je jen jiné slovo pro legální nebo legitimní.“ Právní pozitivizmus se zde dostává do protikladu s liberalistickým (ale též přirozenoprávním) pojetím spravedlnosti jako hodnoty či představy, která zákonu předchází.
• výše  uvedený tlak právních pozitivistů byl pozměněn nástupem nacismu a stalinismu – tak Gustav Radbruch v roce 1946 publikoval svojí slavnou (tzv. Radbruchovu) formuli: “„Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, kromě toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako ‚nesprávné právo‘ spravedlnosti ustoupit.“
• Aristotelova teorie spravedlnosti: Podstatnou vlastností spravedlnosti je rovnost. Garantem této rovnosti je právo ve smyslu principu „každému, co je jeho“.
• Spravedlnost lze dělit na vyrovnávající (komutativní) a rozdělující (distributivní).
• Vyrovnávající spravedlnost se týká narovnávání nerovnosti v mezilidských vztazích. Jejím cílem je zachování rovnosti bohatství, majetku, který vzniká obchodem, výměnou nebo narovnání nerovnosti vzniklé poškozením, zcizením věci. Nejdůležitější kvalitou vyrovnávající spravedlnosti je nestrannost. Každý má dostat podle toho, co mu chybí, bez rozdílu, kdo to je. Příkladem je povinnost nahradit škodu.
• Rozdělující spravedlnost zaručuje spravedlivé dělení statků, majetků, peněz, funkcí, poct mezi občany státu. Podstatou distributivní spravedlnosti je pak zachování rovnosti ve smyslu proporce, rovnosti jako férového rozdělování. Na rozdíl od komutativní spravedlnosti, která je aritmetickou úměrou, je distributivní spravedlnost geometrickou úměrou
• Procedurální teorie spravedlnosti věnují pozornost analýze podmínek toho, jak je možné spravedlivé uspořádání společenských vztahů, institucí apod. Teoretickým východiskem procedurálních teorií je smluvní princip. Smlouva je jedním z nejstarších způsobů ustanovení spravedlnosti. Princip smlouvy je dominantním způsobem výkladu spravedlnosti hlavně v novověku a charakterizuje tzv. liberální koncepce spravedlnosti.
• Americký právní a politický filozof John Rawls předkládá svou procedurální teorii spravedlnosti v knize Teorie spravedlnosti. Princip spravedlnosti konkretizuje prostřednictvím dvou základních zásad, které nemají nic společného s řešením všedních právních problémů: 1) Základní občanská práva a svobody: Každý má mít stejné právo na co nejširší systém základních svobod, které je slučitelné se stejným právem pro všechny. 2) Kdy je dovolena nerovnost:  Sociální a ekonomické nerovnosti se musí vytvořit tak, aby se dalo rozumně očekávat, že budou sloužit ve prospěch každého, a aby byly spojeny s postavením a úřady, které jsou při spravedlivé rovnosti šancí přístupny každému.
• v právu vede k nespravedlivosti zejména vliv omylů,  subjektivismu, egoismu, mocenských ambicí a libovůle, úmyslného protiprávního jednání, nesprávného nakládání s fakty.

Formální spravedlnost

Právní teorie rozlišuje spravednost formální a materiální.

Z postulátů formální spravedlnosti pro právní myšlení nepochybně vyplývá princip obecnosti právní regulace a princip stejného zacházení před zákonem (čili princip obecnosti zákona a rovnosti před ním).

Tyto principy pak implikují zákaz diskriminace a zákaz libovůle.

( viz HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 246)

Právo a spravedlnost dle řecké mytologie

Zeus je nejvyšším bohem, otcem dalších bohů, a proto spravedlnost v poslední řadě má v něm původ.  Jeho dcera Diké je personifikovanou spravedlností. Tento poměr není v řecké mytologii náhodně – naznačuje se tím poměr spravedlnosti a práva k vládnoucí moci, v níže se veškerá spravedlnost soustřeďuje.

“Diké jde, spravedlivou moc nesouc ve svých rukou” (Sofokles v Elektře, verš 476)

“Kdo ji ukřivdí, proti tomu dovolává se u Zeva ochrany pro učiněné jí urážky” (Hesoid)

Sestrou bohyně Diké je Eunomia, bohyně zákonného řádu ve světě, dcerou její Hesychia (Klid) a druhou sestrou Eiréné (Mír), obě představitelky blahodárného působení spravedlnosti. Eiréné byla matkou bohatství a radosti.

V řecké mytologii lze také najít zřejmý popis toho, že spravedlnost může být také bezohledná, když přestoupení božských zákonů stíhá boží spravedlnost těžkými tresty. Tak například Erinye (opouštějíce podsvětí, pronásledují zločince, neustávajíce od svého krutého záští, až vezmou pomstu na tom, kdo se provinil) nelítostně a bez zřetele na velikost způsobeného bezpráví štvou pachatele k smrti.

Z celé spleti mytologických představ lze vyloučit trojí druh práva a spravedlnosti:

1. Právo a spravedlnost kosmická, splývající s představou přirozené nutnosti a mající svůj původ v představě jednotnosti kosmu; existovaly by i tehdy, kdyby nebylo bohů a lidí, protože jsou složkami světového řádu, který vynucuje bezvýjimečnou poslušnost na každém, ať je bohem nebo člověkem. je to zákon Osudu, ženoucí vše směrem jím určeným. “Souzenému osudu nemožno uniknout ani bohu”, pravila věštba poslům krále Kroisa.
2. Právo a spravedlnost pramenící z božské vůle. Bohové, udržující mravní řád v lidstvu, dávají nařízení, jichž zachování vynucují tresty. Ten, kdo jedná ve smyslu božích příkazů, jest zároveň zbožným a spravedlivým a získává boží odměny.
3. nejnižší stupen tvoří právo a spravedlnost lidská, v nichž se uplatňuje především vůle člověka. Ovšem zákonodárci, kteří dali řeckým obcím zákony, byli dle podání ve stycích s božstvím, které jim ty zákony zjevilo.

(zpracováno dle: TOMSA, Bohuš. Idea spravedlnosti a práva v řecké filosofii. Reprint původního vyd. z r. 1923. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, 228 s. Knihovna společenských věd. ISBN 978-808-6898-933)

11.2.1975: Margaret Thatcher became the first woman to head a major party in Britain

On This Date - 11.2.1975: Margaret Thatcher became the first woman to head a major party in Britain when she was elected leader of opposition Conservative Party.

Zdroj: On This Day: February 11 – NYTimes.com.

Myslím, že tato výjimečná osobnost  si zaslouží určitě alespoň vzpomínku nás všech, kteří s ní sdílíme konzervativně-liberální hodnoty a kteří jí alespoň zčásti dlužíme za její podíl na osvobození střední Evropy od sovětských bolševiků a jim přisluhujících (nejen) českých soudruhů.

Obama: “Tax on millionaires”. Wrongly!!

The Obama strategy is simple: Tax the rich because they don’t pay enough.The problem is, they do pay enough.

According to the Tax Foundation, Americans making $1 million or more pay a 25 percent average tax rate. People in the $50,000 to $100,000 income category — call it the middle class — pay 7 to 8 percent.

But no, Obama’s one big idea in his Tuesday-night speech was a 30 percent minimum tax on millionaires.

Zdroj: Obama’s Low-Ball Vision – Larry Kudlow – National Review Online.

Téma milionářské daně je tedy zpět, tentokrát dokonce v USA. Na šílenosti takových návrhů nic nemění fakt, že se tak děje v již nastalém předvolebním boji o prezidentské křeslo USA.

Stát přeci nemůže být tím, kdo naplňuje lidskou touhu po laskavosti, zdvořilosti a lidskosti!

V níže uvedeném článku se mj. říká, že “Nemilosrdná tržní konkurence, typická svou dynamikou, která podle Greenspana definuje kapitalismus, se střetává s vrozenou lidskou touhou po stabilitě a laskavosti, zdvořilosti, lidskosti.”

Já však dodávám, že je potřeba si jako zcela zásadní argument přitom uvědomit, že stát (a jeho orgány) zcela jistě není tím, kdo naplňuje lidskou touhu po laskavosti, zdvořilosti a lidskosti! Ono zjemňování (zlidšťování) “nemilosrdné tržní konkurence” tedy nemůže být realizováno tím, že stát bude ještě více zasahovat do života lidí. Právě naopak! Proto jedinou správnou cestou je co možná nejmenší zasahování státu do svobodného života lidí.

No a ta slavná krize, to přeci není krizí volně-tržního kapitalismu, ale právě a jen krizí takového “kapitalismu”, ve kterém hraje příliš výraznou roli státní regulace a intervence. Odstraněním této přemíry státních zásahů je tedy oním receptem, a nikoli naopak!

Lidé chtějí méně růstu za více pohodlí, říká Greenspan o budoucnosti kapitalismu | byznys.ihned.cz – Analýzy a komentáře.

Absolutní svoboda veřejných VŠ nejde dohromady s tím, že tyto školy žijí z peněz daňových poplatníků

Tentokrát s panem prezidentem naprosto souhlasím: “Nemohou bojovat proti školnému a současně chtít maximální akademickou svobodu a plné rozhodování o vysokých školách. Pokud školy touží po naprosté nezávislosti na státu, pak by samozřejmě museli chtít i nezávislost na penězích daňových poplatníků.”

„Chtěl bych připomenout některým našim velkým akademikům, že debata není o soukromém ale o veřejném školství. Pokud by to byly soukromé školy, kde si studenti plně platí školné, pak ať mají akademici právo rozhodovat, jak sami uznají za vhodné. To co předvádějí, je falešná hra na akademickou svobodu,“ opět velmi správně dodal prezident republiky.

Zdroj: Prezident Klaus je pobouřen protestem akademiků proti reformě vysokých škol – Zpravodajství Český rozhlas.

Václav Klaus na VUT 12.4.2011

Z projevu Václava Klause při udělení čestného doktorátu na VUT v Brně 12.4.2011:

• v listopadu 1989 jsme systém měnili se záměrem nastolil individuální svobodu, nikoli usilovat o konkrétní uspořádání společnosti
• o drtivé většině věcí za nás nemá rozhodovat stát, resp. někdo jménem státu
• politika ztrácí svůj ideový fundament, vymizel skutečný pravolevý konflikt
• média o politice nereportují, ale politiku suplují či přímo vytvářejí
• v ekonomice přetrvává, a v posledních letech i narůstá, role státu. V období úspěšného ekonomického růstu 1998-2008 vzrostl HDP o 47%, ale vládní výdaje o 82% (z 862 mld Kč na 1570 mld. Kč)
• extenze evropské integrace s sebou nese všechny standardní problémy rozpínajícího se centrálního řízení, např. rozhodování bez skutečné znalosti věci, což veden k volbě zprůměrovaných řešení, vznik ideálního prostoru pro lobbismus

Zdroj: časopis Kontexty č. 2/2011, CDK Brno, www.cdk.cz