NSS: Cenu obvyklou (referenční) prokazuje správce daně, nikoli podnikatel

V daňovém řízení je bohužel již ze své podstaty jen málo skutečností, vůči nimž by důkazní břemeno neleželo na podnikateli. Mezi ony vzácné výjimky patří prokazování obvyklé (referenční) ceny dle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, kde správní soudy trvale judikují, že důkazní břemeno nese správce daně. Aktuálně je možné se toto dočíst ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 4/2012 (ze dne 30.4.2012), ve které byl publikováno rozhodnutí NSS ze dne 27.1.2011 (sic!) čj. 7 Afs 74/2010-81 (č. 2548/2012 Sb. NSS). Z tohoto judikátu byly v této sbírce vybrány například tyto právní věty:

K prokázání, že se liší ceny sjednané mezi spojenými osobami do cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejným nebo obdobných podmínek (referenční ceny), musí správce daně na základě zjištění výše obou těchto cen provést mezi nimi srovnání. Důkazní břemeno ke všem skutečnostem, které jsou pro to rozhodné, nese správce daně.

Referenční cenu může správce daně určit porovnáním skutečně dosažených cen shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty nebo (zejména pro neexistenci nebo nedostupnost dat o takových cenách) jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu a ekonomickou zkušenost.

Praktický závěr: Pokud (zejména při daňové kontrole) správce daně podnikateli napadá cenu použitou při prodeji nějakého zboží nebo služby vůči spojené osobě, a tvrdí, že tato cena je nižší (nebo vyšší) než cena obvyklá (ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP) a že je tedy namístě provést dodanění (tj. navýšit příjmy z takového prodeje nebo snížit výdaje z takového nákupu), měli bychom si být vědomi toho, že správce daně musí předtím unést své důkazní břemeno, tj. prokázat výši této obvyklé (referenční) ceny.

Opožděně uplatněný žalobní bod: Rozvinutí argumentace vers. kvalitativně odlišná argumentace

Ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (Sb. NSS) č. 4/2012 (ze dne 30.4.2012) byl uveřejněn rozsudek NSS ze dne 20.7.2011 čj. 1 Afs 41/2011-178 (č. 2547/2012 Sb. NSS), který se zabýval zejména posouzením situace, kdy žalobce podá doplnění odvolání po lhůtě pro podání žaloby. Za takové situace je totiž potřeba aplikovat ustanovení § 71 odst. 2 SŘS, podle kterého nelze po lhůtě pro podání žaloby (dle § 72 SŘS: 2 měsíce od oznámení předmětného rozhodnutí správního orgánu) rozšířit žalobu na na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body.

Žalobce (a současně stěžovatel) v daném případě argumentoval tím, že se nejednalo o opožděně uplatněný žalobní bod, neboť šlo pouze o rozšíření argumentace ke včas podanému žalobnímu bodu.

Nejvyšší správní soud (ve shodě s krajským soudem) se neztotožnil s argumentací žalobce (stěžovatele), když zejména zdůraznil, že nově vznesená žalobní námitka je kvalitativně zcela odlišnou námitkou (a nikoli tedy pouhým rozšířením argumentace) od námitky včas uplatněné, neboť se týkala způsobu stanovení daně, přičemž tvrdila, že daň měla být stanovena za použití pomůcek (§ 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.; dnes obdobně § 98 daňového řádu), což je zcela odlišný způsob od stanovení daně dokazováním. NSS přitom zdůraznil, že způsob stanovení daně pomůckami nebyl v průběhu daňového řízení správními orgány použit; zejména však nebyl zvažován a ani navržen žalobcem (stěžovatelem).

Shrnutí pro praxi: Pokud podnikatel v průběhu daňového řízení dojde k přesvědčení, že by stanovení daně podle pomůcek v dané  případě bylo možné a pro něj výhodné, je potřeba tuto námitku předložit co nejdříve, nejpozději jako žalobní bod ve lhůtě (dle § 72 SŘS) pro podání žaloby krajskému soudu. Pozdější doplnění žaloby v tomto směru by dle výše uvedeného judikátu bylo považováno za pozdě uplatněný žalobní bod a bylo by tedy od něj odhlédnuto.

Prokazujeme souvislost výdajů s příjmy nebo pouze s činností?

V rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 9.1.2008, čj. 5 Afs 152/2006-37, dostupném na www.nssoud.cz, se lze mj. dočíst:

„[r]ozdíl mezi ustanoveními § 24 odst. 1 a § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů tedy spočívá v tom, že v případě výdajů podle ustanovení odstavce druhého nestanoví pro výdaje nutnou věcnou souvislost s příjmy, ale pouze s činností poplatníka. (…) Vztah daňově účinných výdajů podle ust. § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů k činnosti a příjmům z ní plynoucí vztahuje daňová teorie a filozofie výdajů vždy.“

Uvedený rozsudek a i přímo výše citovanou větu použil NSS také ve svém rozhodnutí ze dne 11.11.2010 čj. 1 Afs 46/2010-49, když zde pak takto dovodil, že

Jestliže tedy byla předmětná „hospodářská smlouva“ svým obsahem smlouvou o nájmu nebytového prostoru, pak částka placená za tento nájem je nepochybně nájemným. Správce daně, resp. žalovaný a soud proto měli podřadit výdaj pod § 24 odst. 2 písm. h) bod 1 zákona o daních z příjmů a v takovém případě nebylo možné část tohoto výdaje neuznat z důvodu, že žalobce nedoložil a neprokázal jeho vynaložení na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť postačovala souvislost s činností žalobce, příjmy z níž podléhají dani. (…) Jestliže celkové zaplacené nájemné spadalo pod § 24 odst. 2 písm. h) bod 1 zákona o daních z příjmů, nebylo z povahy věci nutné, aby žalobce prokazoval, že tento výdaj vynaložil na dosažení zajištění či udržení zdanitelných příjmů, resp. aby prokazoval, že po celou dobu pronájmu vykonával činnosti za tím účelem.

K neplatnosti úkonu jsou povinny přihlédnout úřady z úřední povinnosti; ani absolutně neplatný úkon nemusí být irelevantní z daňového hlediska.

Z rozsudku NSS ze dne 16.11.2011, čj. 5 Afs 22/2011-72, www.nssoud.cz:

Otázka absolutní neplatnosti soukromoprávních úkonů, jež byly podkladem veřejnoprávního rozhodnutí o dodatečném vyměření daně, je otázkou, kterou jsou správní soudy všech instancí povinny posuzovat z úřední povinnosti (viz judikatura Ústavního soudu zejména k prekluzi; např. nález ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, obsahující odkazy i na starší judikaturu k těmto otázkám, zejména na nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, v němž zmínku o povinnosti ex offo přihlížet k absolutní neplatnosti výslovně zmiňuje bod 25). K případné neplatnosti úkonů, jež měly být základem sporné daňové povinnosti, jsou povinny přihlédnout všechny orgány veřejné moci z úřední povinnosti a tato otázka může být učiněna předmětem řízení v kterékoli jeho fázi, a to ať již na základě námitky účastníka nebo na základě jakýchkoli jiných skutečností, jež se dostanou do sféry příslušného orgánu a z nichž vyplývá, že by pro posouzení otázky platnosti rozhodného právního úkonu mohly být relevantní (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2010, č. j. 7 Afs 130/2009 – 200). Jak vyplývá např. z rozsudku zdejšího soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010 – 180, ani absolutně neplatný soukromoprávní úkon ještě a priori neznamená, že takový úkon je irelevantní z daňového hlediska. Současně však Nejvyšší správní soud zdůraznil, že daňové účinky absolutně neplatných soukromoprávních úkonů nenastávají tehdy, vyžaduje-li daňové právo, že určitý právní následek může nastat pouze na základě existujícího (platného) soukromoprávního úkonu určité konkrétní povahy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 94/2004 – 50, publ. pod č. 979/2006 Sb. NSS, případně rozsudek ze dne 17. 4. 2008, č. j. 7 Afs 8/2007 – 49, www.nssoud.cz). Jak dále vyplývá z výše cit. rozsudku ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010 – 180,… „v případě, kdy smluvní strany nereflektují soukromoprávní důsledky absolutně neplatné nájemní smlouvy, nebude mít absolutní neplatnost této smlouvy za následek žádné relevantní daňové důsledky, a to bez ohledu na to, zda se tyto důsledky snaží vyvolat správce daně či naopak daňový subjekt.

Zmíněný judikát NSS ze dne 31.3.2011, čj. 9 Afs 81/2010-180 (č. 2415/2011 Sb. NSS) obsahuje tyto právní věty:

I. Daňovou účinnost fakticky vynaloženého nákladu, jakož i zdanitelnost dosažených příjmů, nelze opírat o soukromoprávní hodnocení platnosti smlouvy. Za příjmy z pronájmu nebytových prostor podle § 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, lze pro daňové účely považovat veškeré příjmy, které byly za užívání nebytových prostor obdrženy, pokud objektivně mohly být přijaty jako protihodnota za užívání či oprávnění užívat předmětné prostory.

II. Pokud daňové subjekty, které na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy na jedné straně dosáhly příjmů, jež lze pro daňové účely podřadit pod příjmy z pronájmu, a na druhé straně uplatnily daňově uznatelné náklady, nereflektují na soukromoprávní důsledky neplatnosti smlouvy, tj. jednají tak, jako by tato smlouva byla bezvadná, pak neplatnost smlouvy nemá na zdanitelnost dosažených příjmů a daňovou uznatelnost uplatněných nákladů žádný vliv.

Stanovení daně podle pomůcek je nejen oprávněním, ale i povinností správce daně

Ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 2/2012 je pod číslem 2507/2012 Sb. NSS publikována tato právní věta:

Pokud daňový subjekt nesplní při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností a zároveň není možné stanovit daň dokazováním, je správce daně nejen oprávněn, ale i povinen stanovit daň podle pomůcek, přitom musí dostát nárokům, které zákon na stanovení daně podle pomůcek klade. Správce daně tedy nemůže v takové situaci postupovat tak, jako by daň stanovil dokazováním, nepostačují-li shromážděné důkazy k přesnému určení daně.

(podle rozsudku NSS čj. 5 Afs 72/2008-71 ze dne 23.7.2009)

Nevěrohodná svědecká výpověď neprokáže nesprávnost účetnictví

Je to správce daně, kdo posuzuje v prvé řadě, který důkazní prostředek má hodnotu důkazu a který také hodnotí jeho věrohodnost. Soudu nepřísluší přehodnocovat myšlenkovou úvahu správce daně, pokud vzala v úvahu všechny podstatné skutečnosti a logicky z nich dovozuje závěr odpovídající zákonu.

Není pochyb o tom, že důkaz svědeckou výpovědí byl pro závěr o doložení tvrzených výdajů
důkazem závažným a že byl získán způsobem odpovídajícím zákonu. Podstatné však
je i kritérium pravdivosti důkazu, které není splněno. Výpověď svědka je totiž třeba hodnotit ve vztahu ke všem skutečnostem, které v daňovém řízení vyšly najevo.

Pokud svědecká výpověď není hodnověrným důkazem, nemůže být způsobilá vyvrátit věrohodnost a průkaznost účetnictví.

(podle rozsudku NSS ze dne 21.2.2012 čj. 2 Afs 73/2011-84)

Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů

Nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů se Nejvyšší správní soud opakovaně
zabýval. Z konstantní judikatury lze zmínit například tyto rozsudky NSS:

• ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
• ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS,
• ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS,
• ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, a
• ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245).

Z nich se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé,

• jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále
• z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě;
• proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či
• proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy.

Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy

• soud opomněl přezkoumat některou ze žalobních námitek včas uplatněných, či
• obsahuje-li odůvodnění rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21.2.2012 čj. 2 Afs 73/2011-76 (soudci: Došková, Havelec, Šimíček), žalobce a stěžovatel: Zedníček a.s.. www.nssoud.cz)

Hodnocení dokazování v daňovém řízení; nejednoznačné důkazy

Hodnocení dokazování v daňovém řízení musí respektovat ust. § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků (dnes ust. § 8 odst. 1 daňového řádu) – zásada volného hodnocené důkazů. Hodnocením dokazování je myšlenková činnost, která nesmí obsahovat formy libovůle či nelogičnosti. Při hodnocení dokazování je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Hodnocení důkazů však musí vycházet ze všech skutečností, které z daných důkazů plynou, přičemž nelze vyjmout pouze určité části důkazů a z těch vyvodit skutkové závěry obecné, zejména ne za situace, kdy všechny důkazy (nebo i jejich jednotlivé komponenty) nejsou jednoznačné, či jsou dokonce protikladné. V takovém případě je jediným východiskem zhodnotit veškeré skutečnosti, které se z daných důkazů podávají, a pro konstrukci skutkového stavu logickým způsobem vyložit, které důkazy (či jejich části) byly do skutkového zjištění pojaty a proč, a které nikoliv, přičemž i tato úvaha musí být konkrétně zdůvodněna.

Při hodnocení dokazování je pak nutné v daném konkrétním případě vycházet i z právní úpravy, která vymezuje rámec skutkových zjištění nutných pro náležitou aplikaci právní normy. Jinými slovy řečeno, není nutné dokazovat skutečnosti, které pro konkrétní rozhodnutí nemají žádného právního významu, na druhou stranu je pak ovšem i nutné pečlivě zhodnotit skutečnosti, které právní význam pro posouzení věci mají. Myšlenkový proces při hodnocení důkazů právě proto vychází z jednotlivých složek zmíněných výše – první úvahou rozhodujícího orgánu musí být kritérium závažnosti. Toto kritérium určuje, který důkaz má význam pro skutkové zjištění, jež je nutné pro zhodnocení hypotézy právní normy. Právě hypotéza právní normy v daném myšlenkovém procesu vymezuje ty konkrétní skutečnosti, které je nutné dokazováním zjistit.

Po takto vymezeném rámci dokazování pak nastupuje kritérium zákonnosti, které reprezentuje již samotné provádění důkazů.

Po provedení důkazů pak je nutné provést kritérium pravdivosti, které celý proces dokazování završí, a z takto provedeného dokazování určí skutečnosti významné pro řádné skutkové zjištění. Při hodnocení důkazů nelze kritériem pravdivosti hodnotit ty důkazy či jejich části, u nichž nepředchází kritérium závažnosti. Teprve důkaz, který obstojí v kritériu závažnosti, je proveden zákonným způsobem, a může být spolehlivě hodnocen kritériem pravdivosti.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19.7.2006 čj. 2 Afs 83/2005-72, www.nssoud.cz)

Účinná lítost – trestní právo daňové – názor NS – duben 2010

Ve svém usnesení ze dne 28.4.2010 sp. zn. 8 Tdo 1452/2009  se Nejvyšší soud (NS) ke znaku dobrovolnosti jednání u účinné lítosti vyjádřil takto:

Nejvyšší soud je přesvědčen, že nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3093/08, jímž Ústavní soud „usměrnil“ právní názory, které byly vyjádřeny v judikatuře Nejvyššího soudu při výkladu znaku „dobrovolnosti jednání“ u účinné lítosti ve smyslu § 66 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu § 33 TZ), nelze chápat tak, že by jím Ústavní soud zamýšlel zásadním způsobem změnit nebo zrelativizovat teze a judikaturu, na nichž byl založen výklad citovaného ustanovení.

Především i uvedený nález akcentoval potřebu řešit otázku „dobrovolnosti“ se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu a jakkoliv naznačuje odlišnost nazírání Ústavního soudu na výklad zákonných znaků „neodvedení“ a „zkrácení“ u trestných činů podle § 147 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 241 TZ) a podle § 148 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 240 TZ) ve srovnání s tím, který zastávají tzv. obecné soudy, ani Ústavní soud nedospívá k závěru, že lhůty významné pro uplatnění účinné lítosti by měly být totožné. Kritizuje zde toliko závěr, že posuzování splnění podmínek zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí u trestného činu podle § 148 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 240 TZ) na straně jedné a u trestného činu podle § 147 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 241 TZ) na straně druhé nemůže být tak rozdílné, a oproti judikatuře soudů vidí širší možnost uplatnění institutu účinné lítosti podle § 66 TZ(ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu § 33 TZ). Přitom se naznačuje, že u vybrané kategorie trestných činů je při konfrontaci zájmu státu stíhat a trestat pachatele těchto trestných činů na straně jedné a zájmu státu na dosažení nápravy na straně druhé významnějším a kýženým zájem na nápravě škodlivého následku.

V případech, kdy není dostatečně zřejmé, zda a kdy byl pachatel seznámen s výsledky daňové kontroly a jaké k nim zaujal stanovisko, nelze učinit jednoznačný závěr o znaku „dobrovolnosti jednání“ ve smyslu § 66 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu § 33 TZ.

Bez potřeby jakýchkoliv korekcí nutno dozajista pohlížet na praxi soudů, podle níž nebyla dobrovolnost jednání vyloučena, napravil-li pachatel škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska trestní stíhání bezprostředně ještě nehrozilo; v daných souvislostech nelze než opakovat tezi, že samotná skutečnost potenciálně hrozícího trestního stíhání nevylučuje dobrovolnost jednání pachatele, neboť by v opačném případě byla dobrovolnost takového jednání vyloučena vždy.

Jde-li však o dobrovolnost jednání v případech, kdy trestní stíhání již reálně hrozí (typicky případy, kdy správce daně zjistí, popř. orgánu činnému v trestním řízení oznámí skutečnosti svědčící pro důvodnost trestního stíhání), Ústavní soud předznačuje větší možnosti uplatnění institutu účinné lítosti s akcentem na sledování zájmu, o který zde primárně jde. Jak mimo jiné též v textu nálezu uvádí, činí tak proto, že pro stát, proti němuž je namířen mimo jiné i trestný čin podle § 148 tr. zák., je jednoznačně výhodnější, dojde-li k nápravě. Naznačuje, že u vybrané kategorie trestných činů je při konfrontaci zájmu státu stíhat a trestat pachatele těchto trestných činů na straně jedné a zájmu státu na dosažení nápravy na straně druhé významnějším a kýženým zájem na nápravě škodlivého následku.

“Rozhodnutí” o závazném posouzení: není fakticky rozhodnutím, soudní přezkum je proto vyloučen. Zavazuje pouze finanční úřad, nikoli podnikatele.

Ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 1/2012 ze dne 31.1.2012 bylo pod číslem 2454/2012 publikováno rozhodnutí NSS ze dne 23.8.2011 čj. 5 Afs 37/2011-77 týkající se tzv. závazného posouzení dle § 34b zákona o správě daní a poplatků (dnes upraveno v § 132 a 133 daňového řádu). Z tohoto judikátu stojí za pozornost tyto úvahy – právní věty:

1.  Nejedná se materiálně o rozhodnutí, proto je vyloučeno ze soudního přezkumu: Ačkoli je rozhodnutí o závazném posouzení vydávané dle § 34b ZSDP za “rozhodnutí” v zákoně označeno a obsahuje formální náležitosti rozhodnutí podle § 32 ZSDP, nelze jej po materiální stránce za správní akt ve smyslu § 65 SŘS považovat. Jeho soudní přezkum je dle § 70 písm. a) SŘS vyloučen.
2. Není povinnost podnikatele se rozhodnutím o závazném posouzení řídit: Vydáním rozhodnutí o závazném posouzení dle § 34b ZSDP správce daně daňovému subjektu žádná práva ani povinnosti neukládá, taktéž ničeho nemění na jeho existujících právech a povinnostech, pouze stanoveným způsobem právně posuzuje daňovým způsobem deklarovanou daňovou situaci (finanční operaci) a vymezuje daňové důsledky z tohoto posouzení pro daňový subjekt vyplývající. Povinnost daňového subjektu řídit se názorem vyjádřeným v rozhodnutí o závazném posouzení není jeho vydáním založena.
3. Rozhodnutí je závazné pro správce daně, a to při stanovení daně: Povinnost respektovat závěry v rozhodnutí o závazném posouzení učiněné stíhá pouze správce daně, který bude rozhodovat o daňové povinnosti stěžovatele, a to za předpokladu, že v době rozhodování o daňové povinnosti je skutečný stav věci totožný s údaji, na jejichž základě bylo závazné posouzení vydáno. Povinnost ctít závěry závazného posouzení vzniká správci daně dle § 34b odst. 4 ZSDP v nalézacím řízení, tj. při stanovení daně.